Whiplash ... Recenze ... Live
Nejnovější

Recenze:
ASMODEUS
MALIGNANT TUMOUR
MORTIFILIA
TERROR
NASTY RATZ

Recenze - live:

CANNIBAL CORPSE
HARLEJ
BASINFIREFEST 2014
HARLEJ

Rozhovory:
IMODIUM
NASTY RATZ
ABRAXAS
TONDA RAUER
D.O.P.

Články:
FESTIVALY A ROZHOVORY
BRUTAL ASSAULT TOUR 2012
ČERNÁ DÍRA XXXII.
ČERNÁ DÍRA XXXI.
VZPOMíNKY NA VADER

Nejčtenější

Recenze:
MASTURBACE
24.10.2006 | 16418 x
CALES
22.10.2006 | 13897 x
HARLEJ
05.10.2006 | 13421 x
HARLEJ
29.10.2006 | 13327 x
FORGOTTEN SILENCE
22.08.2006 | 13311 x

Recenze - live:
NOC PLNÁ HVĚZD
03.08.2006 | 34321 x
ARAKAIN, PANDEMIA
25.12.2006 | 14352 x
KORPIKLAANI a další
08.11.2006 | 14202 x
BRAINWASHING FEST
04.05.2006 | 14189 x
SSOGE, ENDLESS
24.01.2007 | 13897 x

Rozhovory:
MILOŠ "DODO" DOLEŽAL
06.11.2006 | 17472 x
HARLEJ
31.10.2006 | 17437 x

Články:
MASTERS OF ROCK 2007
13.01.2007 | 15713 x
ČERNÁ DÍRA XXIX.
18.12.2007 | 14656 x

 Whiplash
Počet recenzí: 1705
Počet recenzí-live: 235
Počet rozhovorů: 230
Počet článků: 98
Počet skupin: 1071
Počet odkazů: 92
GENESIS

20.6.2007 Praha, Sazka Aréna



     Horký a parný den, žhnoucí slunce. Parkoviště vedle Sazka Arény a na něm pódium ve tvaru sci-fi nesmyslu, byť ladných křivek. Nakonec údajně dvacet tisíc diváků namačkáno na rozpáleném asfaltu. A očekávání. To byly vstupní atributy podvečera dne 20.6.2007.



     Prohlížím si konstrukci vytvořenou ze stříbrného přehozu se dvěmi vejčitými obrazovkami po stranách, na kterých pro zkrácení čekání běžely okolo 19. hodiny videoklipy a reklamy. Vlastní pódium je zatím překryto černým závěsem. Pálící slunce krátce po sedmé večerní zakrývají mraky a v tu chvíli se většina pohledů upírá k obloze namísto k pódiu. Ještě tak aby začalo pršet. Pak skupina techniků odstraňuje závěs a balí některé části pódiové techniky do igelitových krytů. Že by vážně mělo pršet? Ne, ne, načež krátce po osmé je to tu. GENESIS přicházejí.
     A začátek je to skvostný, „Behind The Lines“ z alba „Duke“, která vzápětí plynule přechází do „Duke’s End“, načež je celý vstup zakončen skladbou „Turn It On Again“. Velmi dobrý rozběh. „No Son Of Mine“ a „Land Of Confusion“ jsou těmi dalšími v pořadí. GENESIS neotálí a pálí „Land Of Confusion“ z opusu „Invisible Touch“ proslulou svým videoklipem s gumáky Gorbačova a Regana, načež se tyto postavičky na monstrózním plátně skutečně mihnou. Phil Collins zdraví lámanou češtinou publikum, s úsměvem se ptá, zda je přítomno hodně starých lidí, a pak se s malým pomrknutím opravuje s dotazem na staré fanoušky. „Pro ně zahrajeme něco hodně starého“, říká poté. Je to art rocková klasika „In The Cage“ ze stařičké kolekce „The Lamb Lies Down On Broadway“. Skladbu pánové odehrávají s přehledem, ačkoliv se mi zdá, že si místy nejsou zcela jisti, každopádně zcela jistě skvělá úlitba milovníkům první existenční dekády GENESIS. „In The Cage“ přechází do „Cinema Show“ a Tonyho klávesy kouzlí malebné obrazce, které se prolínají se světly a projekcí, a na projekčním plátně se pohybuje obří digitální běžec, který se v závěru roztříští na tisíce kousíčků. Závěr celého setu tvoří „Duke’s Travel“. Phil s Chesterem Thompsonem to rozbalují za bicími a vše je umocněno skvělým sólem Daryla Stuermera. Skvělý odvaz trochu zklidňuje skladba „Afterglow“, kdy pódium je rozzářeno do nachově červené barvy a pěkně tak koresponduje s potemnělou oblohou. Náhle si uvědomuji, že jak se pomalu stmívá a jak tak ustupuje světlo, stále více se vizuální složka koncertu intenzivněji vkrádá do mysli jako nedílná součást hudební složky. Následuje popově laděná „Hold On My Heart“, po níž Phil ukazuje, jakým je skvělým hercem a tahounem. Obrací se k publiku s otázkou, zda si dokáže představit fantóma nebo strašidelný dům plný úděsných zvuků, dokonce přítomné se zdviženýma rukama vyzývá k hlasitému jekotu. Kulisy za středovým podiem se mění na strašidelný dům, ze kterého vylétají netopíři, a již první zvuky nenechají nikoho na pochybách, „Home By Tle Sea“ z bezejmenné kolekce z počátku osmdesátých let zaznívá v celé své kráse Tonyho kláves. Pak Phil usedá za bicí a následuje „Second Home By The Sea“, tedy instrumentální repríza tohoto strašidelného domečku. Nad podiem prolétají rozplývající se bíle oděni duchové střídající se s kulisami strašidelného domu, chvilkami jako by zaznívá ve skladbě strašidelné kvílení. Tyto dvě po sobě následující skladby byly jakousi připomínkou skvělé artrockové minulosti skupiny na jinak spíše již zmíněném poprockově laděném albu. Eskapády Tonyho kláves, kterým odpovídá Mikova kytara a úderné bicí prokresleny barevným pódiovým ztvárněním, doslova berou dech. Pak jen krátký zpívaný dovětek a skladba je u konce. Ještě se smějící Collins se jakoby obrací k publiku a zvedá ruce v krátkém strašidelném zakvílení a koncert může pokračovat prvním hitparádovým hitem v dějinách skupiny s názvem „Follow You, Follow Me“, která i po letech zní příjemně. Pro ty, kteří by snad postrádali trochu progrese, je tu následující gabrielovská „Fifth To Fifth“, a právě zde se Daryl opět blýsknul skvělým málem Hackettovským sólem. Projekční plátno překrývá obří detail jeho kytary, a tak si diváci mohou vychutnat jeho hru i prstoklad v detailu. Následuje „I Know What I Like“, během níž se opět ukazuje Phil jako skvělý bavič ve svém akrobatickém kousku s tamburínou. Zároveň s Collinsovým číslem za jeho zády na obří konstrukci běžely záběry samotného Collinse asi tak o dvacet let mladšího ve stejném hudebně zábavném čísle. Klobouk dolů, takovou vitalitu mu můžeme jen závidět. GENESIS se poté znovu vracejí k bezejmennému albu z počátku osmdesátých let. Skladba „Mama“ byla dalším z velkých hitparádových hitů, a kdyby se tu s ní kapela neblýskla, asi by i chyběla. Po „Mama“ následuje balada „Ripples“, která se objevila na albu „A Trick Of The Tail“, kterou následuje rytmická „Throwing It All Away“. Phil se opět obrací na obecenstvo s otázkou, zda je mu známo, jak vypadá domino efekt. Následuje krátké vyučování, ve kterém Phil zapojuje celé hlediště, jež rozděluje do sekcí, a chce, aby reagovalo, když na něj ukáže, Hezká hra a zdá se, že i Phil je s reakcí publika spokojen. Vizuální i hudební ztvárnění „Domina“ je skvělé. Poté Phil mizí v zákulisí, aby se poté objevil ve vokálních partech v projekci na plátně. Skvěle odvedená práce a věřím, že mnoho návštěvníků si nejvíce bude pamatovat právě tuto část koncertu. A nyní je ta nejlepší chvíle pro bubnové sólo. Phil s Chesterem se staví proti sobě a rozjíždí rytmickou pasáž, postupně za stálého bubnování se přesouvají za své bící, aby to rozjeli naplno. Jistě, je to léty ověřený a neměnný kus, ale potěší. V závěru sóla přichází postupně zbytek kapely, aby se přidal s „Los Endos“. V průběhu skladby se dají vystopovat odkazy na „Dance On A Volcano“ a „Los Endos“ se mění ve strhující jízdu. Koncert se blíží do finále a podle toho také patřičně graduje, kdy kompozici „Tonight, Tonight, Tonight“ si Phil rozdá s nadšeným publikem. Kameramani zabírají dav a některé záběry jsou skutečně veselé a některé až vášnivě erotické (tím myslím hodně dlouhý polibek zamilovaného páru, který se do písně skvěle hodil). Koncert končí písní „Invisible Touch“ s defilací členů v obřích rozměrech na projekční konstrukci. Se závěrečným úderem ještě malý ohňostroj a dokonáno jest. Všem je nám ale jasné, že ten skutečný konec ještě nenastal. Na podiu se objevují technici a přesouvají nějaké velké desky, ale to je již skupina zpět a spouští „I Can’t Dance“. Typickým pochodem v zástupu známým z videoklipu této písně a stovkami rozzářených panáčku pochodujícími po projekčním plátně dokazuje kapela svůj smysl pro humor a veselý smích je vidět i na jinak po celý koncert kamenné tváři Mika. Mám neotřesitelný pocit, že si to pánové vážně užívají. Phil se znovu obrací k publiku řka, že následující skladba je skutečným finále koncertu. Soubor nesouhlasné hučení davu přejde bez větší odezvy a loučí se nádhernou „Carpet Crawlers“. Pak již jen krátká děkovačka a je tu skutečný konec, kdy skupina mizí v zákulisí.
      Cestou k metru a při čekání v nekonečné frontě rekapituluji svůj hudební zážitek. Bez emocí. Nedostavila se náhlá radost jako například při koncertu Rogera Waterse, tak se sám sebe ptám: může za to snad obří technoidní konstrukce, nebo něco jiného? Vnitřně se nadále probírám celým koncertem a docházím k závěru, že byl vzácně vyrovnaný (ačkoliv měl jistě silnější i slabší místa). Phil Collins je skutečný showman, se kterým výkon skupiny stojí a padá, navzdory nesporným kvalitám zbylých členů skupiny i dlouholetých spoluhráčů. Mnoho fanoušků upřednostňující éru s Peterem Gabrielem by si asi přálo návrat skupiny právě s ním, ale myslím, že v tuto chvíli je tím pravým pokladem pro skupinu Phil. A tak stále více ve mně sílil pocit, že jsem byl svědkem něčeho mimořádného, něčeho, co ve mně postupně doznívalo a co jsem musel pomalu vstřebávat. Bylo to vážně skvělé a jsem rád, že jsem byl přítomen této oslavě hudebního ducha, že jsem to viděl a slyšel. Asi nemůžeme předpokládat, že by se pánové znovu sešli ve studiu, a tak nám v tuto chvíli nezbývá nic jiného, než děkovat. Za to, že si na svém koncertním turné vybrali právě Prahu, kde odvedli skvělou práci.


zpět
Recenze přečtena: 3453x         Autor: Antonín Speierl