Whiplash ... Recenze ... Live
Nejnovější

Recenze:
ASMODEUS
MALIGNANT TUMOUR
MORTIFILIA
TERROR
NASTY RATZ

Recenze - live:
SILENT STREAM OF GODLESS ELEGY

CANNIBAL CORPSE
HARLEJ
BASINFIREFEST 2014

Rozhovory:
IMODIUM
NASTY RATZ
ABRAXAS
TONDA RAUER
D.O.P.

Články:
FESTIVALY A ROZHOVORY
BRUTAL ASSAULT TOUR 2012
ČERNÁ DÍRA XXXII.
ČERNÁ DÍRA XXXI.
VZPOMíNKY NA VADER

Nejčtenější

Recenze:
MASTURBACE
24.10.2006 | 16430 x
CALES
22.10.2006 | 13907 x
HARLEJ
05.10.2006 | 13430 x
HARLEJ
29.10.2006 | 13335 x
FORGOTTEN SILENCE
22.08.2006 | 13324 x

Recenze - live:
NOC PLNÁ HVĚZD
03.08.2006 | 34333 x
ARAKAIN, PANDEMIA
25.12.2006 | 14366 x
KORPIKLAANI a další
08.11.2006 | 14217 x
BRAINWASHING FEST
04.05.2006 | 14204 x
SSOGE, ENDLESS
24.01.2007 | 13909 x

Rozhovory:
MILOŠ "DODO" DOLEŽAL
06.11.2006 | 17482 x
HARLEJ
31.10.2006 | 17450 x

Články:
MASTERS OF ROCK 2007
13.01.2007 | 15732 x
ČERNÁ DÍRA XXIX.
18.12.2007 | 14671 x

 Whiplash
Počet recenzí: 1705
Počet recenzí-live: 236
Počet rozhovorů: 230
Počet článků: 98
Počet skupin: 1071
Počet odkazů: 92
GRASPOP METAL MEETING

22.-24.6.2007 Drasel, Belgie





     GRASPOP METAL MEETING je v posledních letech díky svému obsazení největším lákadlem festivalové sezóny v Evropě. Pořadatelé sází na jistotu, a tak je možné vzhlédnout většinu hudebních legend, které vystupují během léta na různých festivalech či samostatných koncertech na jednom místě. Během tří dnů se v belgickém Desselu vystřídalo více než sto tisíc fanoušků z celého světa. Je zcela jasné, že uspořádání takové akce trvá celý rok. Z organizačního hlediska nelze pořadatelům vytknout vůbec nic. Spíš jsem s obdivem sledovala jak na takové monstrózní akci vše klapalo bez větších obtíží.

Pátek – 22.6.2007

     Jsem ve velké euforii a téměř všechnu svou pozornost věnuji hlavní hvězdě prvního dne, kterou jsou AEROSMITH! Proto také až na pár výjimek sleduji hlavně dění na „Main Stage“, kde si několik hodin před vystoupením hlídám místo v první řadě. Takže jsem bohužel přišla o set Joe Satrianiho, kterého jsem alespoň na okamžik potkala v zákulisí druhý den. Hraje se celkem na čtyřech místech takže chvílemi musím opustit po pár skladbách vystoupení jedné kapely, abych ještě stihla alespoň kousek té další. Do areálu jsem se dostala ve chvíli, kdy měli na pódiu stát rockový veteráni THIN LIZZY. Ty však z neznámých důvodů vůbec nedorazili. Přesouvám se ke kapele TEXTURES, výrazným objevům holandské metalové scény. Pokud patříte mezi příznivce například MESHUGGAH tak vás pravděpodobně osloví i TEXTURES. Zatím mají na kontě dvě alba, které si kluci vydali a produkovali sami. Nepatřím mezi fanoušky kombinace metalu a hardcoru takže jsem nevydržela déle než pět skladeb. Navíc pokud nemáte TEXTURES pořádně naposlouchané, nemáte z jejich setu díky příšernému zvuku stejně skoro nic. O hodně lákavější je nabídka ve velkém stanu „Marquee II“, kde se právě připravují polští drtiči VADER. Mám pocit, že by VADER mohli s přehledem vystupovat na hlavním pódiu, protože ve stanu je narváno k prasknutí. Už před začátkem se dá jen ztěží dostat dovnitř. Vzhledem k tomu, že je u nás tato partička k vidění poměrně často, není potřeba se o nich dlouze rozpisovat. Ani na GRASPOPU nezklamali a jejich vystoupení bylo opět famózní! Potom už se přesouvám k hlavnímu pódiu. Podle předních řád, ve kterých bylo možné vidět převážně dámskou část publika bylo jasné, že se blíží nějaký novodobý dívčí idol. Američtí PAPA ROACH se poslední dobou hodně vzdálili svým nu-metalovým začátkům a vsadili na chytlavé, spíše uhlazené rockové melodie. Jak už to tak bývá největší pozornost na sebe strhává vokalista Jacoby Shaddix, který působí velmi energicky a svými pohyby dostává do varu všechny své fanynky. Jacoby své charisma nejspíš má. Postrádám však u kapely přirozenost a nepříjemně na mě působí příliš nafintěný, metro sexuální vzhled kapely. První z poslední trojice pátečního dne je nejslavnější gothic-metalová formace WITHIN TEMPTATION z Holandska v čele s okouzlující Sharon Den Adel. A že to Sharon v bledě modrých šatech s volánky opravdu slušelo! Musím říct, že jsem tuto sympatickou zpěvačku ještě jinak než usměvavou a v dobré formě snad ani neviděla. Jestli jsem u předchozích PAPA ROACH kritizovala nepřirozenost tak v případě WITHIN TEMPTATION bych naopak chtěla vyzdvihnout naprostou přirozenost a pohodu, která z kapely vyzařuje. Ve svém hodinovém setu publiku představili hlavně novinku „The Heart Of Everything“. K předchozímu a zároveň nejúspěšnějšímu počinu „The Silent Force“ se vrátili skladbou „Angels“. Nechyběly ani „Mother Earth ze stejnojmenného třetího studiového alba či „Ice Queen“. Nejsem si úplně jistá jestli další účinkující, bývalý frontman SOUNDGARDEN – CHRIS CORNELL skutečně patří se svojí současnou tvorbou na velká pódia. Možná by pro tohoto písničkáře bylo lepší menší klubové turné. Po odchodu z AUDIOSLAVE a po osmi letech vydává své další sólové album „Carry On“, kde kombinuje blues, folk, country a rock. Jedna skladba zní stejně jako druhá a celé to působí dost nudně. Samozřejmě v závěru setu nemůže chybět největší hit z dob SOUNDGARDEN - Black Hole Sun“. Mám pocit, že Chrisovi dochází inspirace a co se hudby týče už nemá moc co nabídnout. A je to konečně tady! Po několika letech opět v Evropě. Na pódiu už se vše připravuje pro jednu z největších amerických rockových legend všech dob - AEROSMITH a já už netrpělivě odpočítám poslední minuty do začátku jejich vystoupení. Nejdříve na obrazovce běží krátké video o historii kapely a poté následuje intro. Od vzniku kapely, neuvěřitelných třicet sedm let ve stejné sestavě. Za bicí usedá Joey Kramer a postupně přichází kytarista Brad Whitford, baskytarista Tom Hamilton a na závěr nerozlučná, toxická dvojčata kytarista Joe „Fucking“ Perry a jeden z nejcharizmatičtějších a nejoriginálnějších frontmanů na světě, zpěvák Steven Tyler! Už při prvních taktech úvodní skladby „Love In An Elevator“ je zřejmé, že jsou AEROSMITH pořád v úžasné formě. Skvělá atmosféra! Tisíce fanoušků zpívají všechny skladby od začátku do konce. V davu jsem si všimla i příznivce extrémnějších metalových stylů, kteří si s AEROSMITH zpívali jejich známé hity, což mě příjemně překvapilo. Z tak bohaté diskografie se jen ztěží vybere playlist, který by potěšil všechny příznivce. Dalo se očekávat, že set bude sestaven z toho nejúspěšnějšího, co AEROSMITH kdy natočili. Takže z té novější tvorby nechybí „Crying“, „Rag Doll“, „Eat The Rich“, „Jaded“ a také mega hit známý z filmu Armagedon „I Do Not Want To Miss A Thing“. Poslední deskou „Honkin On Bobo“ se AEROSMITH vrátili ke svým kořenům. Právě z ní zazněly dvě skladby, a to „Baby Please Do Not Go“ a fantastická „Stop Mesin Around“. A je čas zavzpomínat na éru let sedmdesátých, kdy alespoň dle mého názoru vznikly ty nejvydařenější kousky jako „Same Old Song And Dance“ , „Season Of Withers“, „Lord Of The Thigs“, „Sweet Emotion“ a „Draw The Line“. Steven tradičně nesmí zapomenout na svou první skladbu, kterou složil doma na piáno po dědovi, na nádhernou baladu „Dream On“. Zbývají už jen přídavky „Train Kept A Rolling“ a „Walk This Way“. Čas je neúprosný, a tak se ač neradi musíme po fantastickém zážitku rozloučit s vynikajícími AEROSMITH, kteří podali opravdu obdivuhodný výkon. Já jen doufám, že se do Evropy vrátí mnohem dříve než po osmi letech jako tomu bylo teď. Plna dojetí a dojmů už nemám na další hudební zážitek tento den ani pomyšlení. Po krátkém občerstvení ve VIP se vydávám ke svému stanu, abych se připravila na další, mnohem náročnější den.

Sobota – 23.6.2007

     Po příchodu do areálu je okamžitě znát, že atmosféra dnešního dne se ponese ve znamení IRON MAIDEN. Všude se to hemží tričky s nápisy této nejslavnější metalové kapely. I v kempu je z každé strany slyšet jiná jejich deska. IRON MAIDEN má skutečně oddané fanoušky, kteří své idoly následují dlouhá léta. Jsou ochotní dát téměř cokoliv za získání každého raritního materiálu do své sbírky. Ale nebudeme předbíhat. IRON MAIDEN jsou na programu jako headliner samozřejmě až večer. Odpoledne na hlavním pódiu patří především americkým metal corovým spolkům LAMB OF GOD, STONE SOUR a LIFE OF AGONY. Něco pro fanoušky tzv. New Vawe Of American Heavy Meta, kterým já rozhodně nejsem. Musím přiznat, že u všech tří formací mi lezlo na nervy příliš americké chování a přehnaně časté fuckování. Počasí nebylo nic moc tak jsem se šla na chvíli zahřát do stanu „Marquee I“, kde právě začínali Norové SIRENIA. Nevýrazná muzika s unylým vokálem. Ještě si holt na to své budu muset chvíli počkat. Přesunula jsem do dalšího krytého stanu „Marquee II“, kde se ve stejnou dobu představovala partička ROSE HILL DRIVE. Protože jsem doposud nikde toto jméno nezaznamenala, byla jsem na kluky zvědavá. A musím říct, že i hodně příjemně překvapená.Blues rock v jejich podání zní úplně stejně jako kapely v sedmdesátých letech. Z jejich tvorby je hodně cítit vliv LED ZEPPELIN. Velmi příjemné vystoupení a navíc je u muzikantů na první pohled vidět obrovské nadšení a fandovství. Škoda jen, že nedostali více času. A teď přijde konečně pořádný nářez v podání stále více populárních LEGION OF THE DAMNED. Nechala jsem se strhnout a šla si pořádně zapařit dopředu. Vzduch by se dal krájet, v předních řadách se nedá dýchat a vzhledem k mlze, která se line z pódia není nic moc ani vidět. Při peckách jako „In The Eyes Of The Storm“ nebo „Legion Of THe Damned“ z debutového alba „Malevolent Rapture“ to nikomu ani nevadí. Chytlavé thrashové rify v kombinaci s death(blackovým vokálem Maurice Swinkelse (ex-THE OCCULT) nenechali chladným nikoho z přítomných. Přesně před třemi lety mě na GRASPOP METAL MEETING zaujala francouzská thrash)deathová formace SCARVE takže jsem si jejich vystoupení nenechala ujít ani teď. Bohužel kapelu opustil zpěvák Guillaume Bideau, který je v současné době členem MNENIC.Na novince „The Undercurrent“ se místo něj objevil Lawrence Mackrory (ex-DARKANE), které se postaral o čistý vokál a dlouholetý už také bývalý člen Pierrick Valence odzpíval thrashové partie. Bohužel se Lawrence nemůže díky svým závazkům stát členem SCARVE tak je post zpěváka pořád nejistý. Opět měním místo, abych mohla sledovat další drtiče CANIBAL CORPSE. Tentokrát se opravdu neodvažuji zamířit dopředu. Peklo, které se strhlo v předních řadách, raději sleduji opatrně z povzdálí. Tady si můžou kanibalové naštěstí hrát svobodně co chtějí, nejsou žádné zákazy jako v sousedním Německu. Takže nechybí ani „Hammered Smashed Face“. Tak mě zrovna při jejím poslechu napadlo, že fanoušci CANIBAL CORPSE musí mít jejich tvorbu opravdu pořádně zvládnutou, aby poznali jakou skladbu právě hrají. Pochybuji, že by někdo z německých katolických aktivistů dokázal rozeznat, že se právě hraje zmíněná skladba, která byla díky ním zakázaná. Počasí se naštěstí výrazně zlepšilo a já mířím s davem k hlavnímu pódiu, kde se schyluje k prvnímu vrcholu sobotního dne a tím jsou HEAVEN AND HELL. Jeden z reunionů, ve který jsem doufala, že bude ještě někdy možné vidět. Pro mě osobně byl RONNIE JAMES DIO vždy nejlepším zpěvákem BLACK SABBATH a album „Heaven And Hell“ považuji za nejlepší v celé jejich diskografii. Vidět pohromadě sestavu RONNIE JAMES DIO, TONX IOMMI, GEEZER BUTTLER a VINNY APPICE nebo BILL WARD bylo určitě jedno z největších mých hudebních přání. V případě bubeníka to na začátku vypadalo, že sestava bude kompletní jako na albu „Heaven And Hell“, ale Bill nakonec nabídku nepřijal. Takže jediným kdo připadal v úvahu byl Vinny, protože podle vysvětlení Tonyho se objevil ve většině skladeb na antologii BLACK SABBATH a Bill prý také nikdy nehrál „Sign Of The Southern Cross“ ani třeba „Mob Rules“. HEAVEN AND HELL měli bohužel jen hodinku, a tak byl playlist rozdělen rovným dílem mezi alba „Heaven And Hell“, a „Mob Rules“ Poslední Diův počin u BLACK SAABATH „Dehumanizer“ byl zastoupen pouze jednou skladbou. Setlist tedy vypadal takto: „E 5150/Mob Rules“, „Children Of The Sea“, „I“, „Voodoo“, „Falling From The Edge Of The World“, „Die Young“, „Heaven And Hell“ a přídavek „Neon Knights“. Měli jsme možná malinko smůlu, protože členové kapely nebyli tento den zrovna v nejlepší formě. Chvílemi jsme měla pocit, že vystoupení bylo odehrané trochu v křeči. Ani Ronnie, kterého jsem vždy viděla v úžasné formě tentokrát moc nekomunikoval s publikem a bylo vidět, že něco není v pořádku. Po hudební stránce naopak nebylo co vytknout. I přes tyto pocity to byl neopakovatelný zážitek. Po dlouhém hudebním maratónu vynechávám KORN a jdu si na chvíli odpočinout před už zmíněnými IRON MAIDEN. Ještě před tím se zhruba na čtvrt hodinky snažím protlačit do totálně natřískaného „Marquee I“ na DIMMU BORGIR, kde se vzhledem ke kouři a příšernému zvuku dá vydržet opravdu jen chvilku. Radši si jdu najít ještě nějaké obstojné místo odkud budu sledovat IRON MAIDEN. Tahle legenda snad nikdy neomrzí a dá se vidět kdykoliv. Bohužel jsem se nedostala na žádný koncert v rámci turné k poslednímu albu „A Matter Of Life And Death“. Vzhledem k tomu, že MAIDENI měli prostor dvě hodiny jsem předpokládala, že set bude shodný s tím jaký byl na turné. A nepletla jsem se takže jsem si to tímto alespoň vynahradila a plně vychutnala. Frontman BRUCE DICKINSON byl až nezvykle dobře naladěný a s publikem neustále vtipkoval. Hned v úvodu nám řek ať si představíme, že jsme někde v obýváku na největší párty s IRON MAIDEN kam se vejde více jak třicet tisíc lidí a kam nás všechny srdečně zve minimálně na dvě hodiny. Úvod samozřejmě patřil třem songům z novinky „A Matter Of Life And Death“, a to „Different World“, „These Colours Do Not Run“ a „Brighter Than A Thousand Suns“. Publikum se dostává ještě více do varu při další trojici „Wratchild“, „The Trooper“ a „Children Of The Damned“. Poté se kapela naposled pro tento večer vrátí ke své poslední studiové nahrávce ve skladbách „The Reincarnation Of Benjamin Breeg“ a „For The Greater Good Of God“. Při „Number Of The Beast“, „Fear Of The Dark“ „Run To The Hills“ a „Iron Maiden“ jsme všichni jak utržení z řetězů, což si hlavně Bruce náramně užívá. Teď opravdu nehrozí, aby rozparáděný fanoušci nechali železné panny jen tak odejít. Jen ztěží popíšu fantastickou atmosféru a to, co se právě dělo v publiku. IRON MAIDEN se po bouřlivém aplausu a vyvolávání ještě vrací zpět a přidávají ještě „Two Minutes To Midnight“, „The Evil That Man Do“ a opravdu definitivně poslední je „Hallowed Be Thy Name“. Tak tahle párty se Brucovi a jeho pěti kumpánům opravdu povedla! MAIDENI jsou prostě ve formě a nejdůležitější je, že mají pořád co nabídnout a ani po desetiletích na scéně rozhodně nenudí. Po famózním závěru se nikomu nechce spát. Spousta rozjetých fandů ještě vyráží do velkého stanu na metalotéku. Já jdu raději odpočívat a nabrat síly na poslední také hodně lákavý den.

Neděle – 24.6.2007

     Po tak studené noci síly opravdu nepřibyly. Co se počasí týká, vypadá poslední den zatím nejhůře z celého festivalu. Je potřeba se co neuschleji dostat do varu. Dnes už pendluji pouze mezi hlavním pódiem a „Marquee I“. Jako první volím BLACK LABEL SOCIETY v čele se Zakkem Wyldem, kteří jsou na probrání naprosto skvělou variantou. BLACK LABEL SOCIETY jsou opravdu live kapelou jak má být. Jako obvykle Zakk celou dobu popíjel pivo a ani tolik nefuckoval jak má ve zvyku. Zdá se, že je dalším na seznamu, ze kterého se po letech v alkoholickém opojení stává „svatý muž“. Po každé skladbě a někdy i během se křižuje a před sebou má celou dobu postavený krucifix. Nic proti tomu, ale všeho moc škodí. Z kombinace metalu a náboženství se nejspíše stává další moderní trend. Tohle bylo asi jediné, co kazilo celkový dojem z jinak parádního zážitku. Dalšími na seznamu jsou švédští templáři HAMMERFALL. Tahle parta si během deseti let vybudovala na metalové scéně hodně silnou pozici. Až bych řekla, že je v současné době pře-hamerfolováno. Nicméně fanouškovské zázemí mají obrovské, a tak zřejmě na festivalová pódia patří. Bohužel se při jejich poslechu nemůžu ubránit pocitu, že by se zpěvákovi Joacimovi Cansovi hodily pravidelné lekce zpěvu. Na řadu přichází hodně silná trojka z Finska, kterou odstartují stále populárnější folk-metalový KORPIKLAANI a hned po nich ve stejném duchu pokračují FINNTROLL. Obě kapely jsou součástí téměř všech festivalů. Pro evropské publikum jsou atraktivní díky svým chytlavým folkovým melodiím ve stylu finské „humpy“. Fanoušci si jejich sety výborně užívají. Tančí, zpívají a popíjejí u toho pivo. Ideální nálada na nedělní odpoledne. Poslední z velké finské trojky jsou CHILDREN OF BODOM. Alexi „Wildchild“ Laiho se ve svém idolu Zakku Wyldovi opravdu vzhlédl a snaží se mu podobat každým gestem. To už zřejmě dnes nikdo tolik nesleduje a navíc to charismatický Alexi s publikem umí na výbornou.

Zlobivá dítka od jezera Bodom prostě patří k tomu nejlepšímu co skandinávská metalová scéna nabízí. Vystoupením na GRASPOPU svou pozici jen potvrzují. Nechybí fláky jako „Chilren Of Bodom“, „Bodom After Midnight“, „Bodom Brach Terror“ a „Needled 24/7“, které jsou ve festivalovém setu více méně povinné.

     Podle atmosféry je jasné, že se bude opět dít něco velkého. Trochu bych to srovnala s tím co se dělo před IRON MAIDEN, rozhodně v hustším provedení. Pode nekonečného davu, který se táhne od hlavního pódia si troufám odhadnout, že na tenhle kult se přišlo podívat víc jak devadesát procent publika na GRASPOPU. Řeč není o nikom jiném než o amerických SLAYER. Tentokrát sedím na vyvýšeném místě pro fotografy těsně před hlavním pódiem a sleduji houstnoucí dav všude kolem. Najednou jako by nic si po pódiu úplně v klidu kráčí Tom Araya, rozhlíží se kolem sebe, mezitím za bicí usedá Dave Lombardo a nakonec se valí kytarista Kerry King. Sestava je kompletní a bez jakýchkoliv předchozích ceremonií se může začít. Jako vždy při koncertech SLAYER čekám velký příval energie, ale bohužel se nic takového nekoná. Kapela působí hlavně ze začátku setu jako na pohřbu. Tom téměř nehybně drží basu a znuděně odzpívává jednu skladbu po druhé bez delších komentářů a s publikem příliš nekomunikuje. Kromě „Good Evenning Graspop“ pouze avizuje názvy skladeb. Musím přiznat, že mám při sledování děje na pódiu smíšené pocity. Je tam ještě nějaký zápal anebo už SLAYER hrají jen se setrvačnosti? Fanoušci se možná do tváří svých idolů moc nedívají a paří jako o život takže celková atmosféra je od začátku do konce výborná. Možná se snaží muzikanty probrat k životu. První polovina skladeb „Disciple“, „War Ensemble“, „Jihad“, „Die By The Sword“, „Spirit In Black“, a „Cult“ je spíše rozjezdová. Čekám jestli se něco změní a ono naštěstí přece jen. Ve druhé polovině už neodolá ani Tom a konečně paří jak jsme zvyklí. Kupodivu si celé vystoupení nejvíce užívá Kerry King, který většinou působí hodně kamenně, ale tentokrát se sem tam pokusí i o úsměv směrem do publika. Nechávám se strhnout a přesouvám se více do davu, abych si vše užila z větší dálky. Při „Mandatory Suicide“, „Season In The Abyss“, „Supermist“, „Eyes Of The Insane“, a „Dead Skin Mask“ jsou počáteční pocity pryč a naplno si se všemi užívám každý tón. A jdeme do finále. Jak jinak, při „Raining Blood opravdu leje! Naštěstí to není krev, ale s deštníkem nad hlavou jsem skutečně nepařila už dlouho. To nejlepší nakonec takže po nesmrtelné „Raining Blood další nesmrtelné „South Of Heaven““a „Angel Of Death“. Teď jsme všichni tak rozjetý, že se nám nechce přestat, ale SLAYER už definitivně opouští pódium. SLAYER patří mezi ty, kterým se dá ledacos odpustit, a tak zapomínám na počáteční rozporů plné pocity a rozhodně další příležitost vidět je na živo nevynechám. Naposled se vydávám k „Marquee I“, kde začíná set švédských AMON AMARTH. Pokaždé, když jsem měla možnost vidět tuhle bandu živě, mě zklamal zvuk a bohužel také výkony alkoholem posílených muzikantů. V případě zvuku tomu nebylo jinak ani teď. Každopádně si je vždy ráda poslechnu. Líbí se mi bezprostřednost a přirozenost, kterou nejspíš zdědili po svých vikingských předcích. Jako v případě AEROSMITH a IRON MAIDEN je zakázané fotit i během nedělního headlinera OZZYHO OSBOURNA takže už pořádně unavená a nevím jestli ještě schopna vydržet hledám vhodné místo zhruba někde kolem zvukaře. Hned po tradičním intru se rozezní „Bark At The Moon“, což je na zahřátí výborná volba a hned po ni „Mr Crowley“. Publikum se baví opravdu fantasticky. Jakoby snad tří denní festival ani nebyl. Na nikom není znát ani známka únavy. Všichni tančí, tleskají a společně s OZZYM zpívají. Okamžitě se probírám a mířím do předních řad. V tom na nás začíná padat „černý déšť“. Samozřejmě jen slovně. Následuje totiž úvodní „Not Going Away“ z OZZYHO poslední desky „Black Rain“. Od dob BLACK SABBATH pravděpodobně nejtvrdší deka takže na „Not Going Away“ krásně navazuje skladba „War Pigs“ a „Believer“. OZZY na chvíli zpomalí v „Road To Nowhere“, aby nás mohl opěr probrat při „Suicide Solution“ a „I Do Not Know“. Vypadá to, že zprávy o absolutní drogové čistotě OZZYHO budou pravdivé. Je ve formě, stačí s dechem a tentokrát nemá ani příliš velké hlasové indispozice. Se svým společníkem Zakkem, který sóluje jako o život si to celé náramně užívají. OZZY je chvílemi hodně dojatý úžasnou atmosférou. Působí skoro až dětinsky, když společně s publikem tleská a u toho má úsměv od ucha k uchu. Je čas zpomalit a OZZY se po druhé a naposled vrací k novému albu v milostné baladě „Here For You“. Nejspíš jí složil pro svou ženu Sharon jako poděkování a vyznání po dlouholetém soužití, které bylo hodně bouřlivé. Před prvním rozloučením ještě „No More Tears“ a „I Do Not Want To Change The World“, které nesmí samozřejmě v playlistu chybět. OZZY se nenechá dlouho prosit a po bouřlivém potlesku a burácení se v doprovodu své kapely vrací zpět na pódium. Nejdříve nostalgická „Mama I Am Coming Home“, při které už si pomalu ale jistě začínáme uvědomovat, že se blíží konec a sním i návrat domů. Ještě před tím nás OZZY pobízí ať jsme „fucking crazy“ a spustí „Crazy Train“ a závěrečnou skladbu „Paranoid“. Potom už jen poděkování za neopakovatelnou atmosféru a se všemi se loučí. Tohle bylo excelentní vystoupení a asi nejlepší, jaké jsem kdy měla možnost na živo s OZZYM vidět. A je to za námi. Před námi je už jen poslední studená noc a dlouhá cesta domů. Velké díky patří pořadatelům a všem kapelám, které se postarali o metalovou událost roku 2007! Na viděnou opět na GRASPOP METAL MEETING 2008!


zpět
Recenze přečtena: 3936x         Autor: Karla Černá