Whiplash ... Recenze ... Live
Nejnovější

Recenze:
ASMODEUS
MALIGNANT TUMOUR
MORTIFILIA
TERROR
NASTY RATZ

Recenze - live:
SILENT STREAM OF GODLESS ELEGY

CANNIBAL CORPSE
HARLEJ
BASINFIREFEST 2014

Rozhovory:
IMODIUM
NASTY RATZ
ABRAXAS
TONDA RAUER
D.O.P.

Články:
FESTIVALY A ROZHOVORY
BRUTAL ASSAULT TOUR 2012
ČERNÁ DÍRA XXXII.
ČERNÁ DÍRA XXXI.
VZPOMíNKY NA VADER

Nejčtenější

Recenze:
MASTURBACE
24.10.2006 | 16430 x
CALES
22.10.2006 | 13907 x
HARLEJ
05.10.2006 | 13430 x
HARLEJ
29.10.2006 | 13335 x
FORGOTTEN SILENCE
22.08.2006 | 13324 x

Recenze - live:
NOC PLNÁ HVĚZD
03.08.2006 | 34332 x
ARAKAIN, PANDEMIA
25.12.2006 | 14365 x
KORPIKLAANI a další
08.11.2006 | 14217 x
BRAINWASHING FEST
04.05.2006 | 14204 x
SSOGE, ENDLESS
24.01.2007 | 13909 x

Rozhovory:
MILOŠ "DODO" DOLEŽAL
06.11.2006 | 17482 x
HARLEJ
31.10.2006 | 17450 x

Články:
MASTERS OF ROCK 2007
13.01.2007 | 15732 x
ČERNÁ DÍRA XXIX.
18.12.2007 | 14671 x

 Whiplash
Počet recenzí: 1705
Počet recenzí-live: 236
Počet rozhovorů: 230
Počet článků: 98
Počet skupin: 1071
Počet odkazů: 92
METALCAMP 2008

3.7.-9.7.2007 Slovinsko





     Zatímco poslední dva ročníky tolminského festivalu Metal Camp pro čtenáře Whiplashe hodnotně zmapovalo brněnské duo Profa and Valda, letos se do Slovinska vydala čtyřčlenná vsetínsko-ostravská skvadra pod vedením Martiny Kurtinové a Petra Bidzinského. Ti podobně jako jejich kolegové shlédli nejen spoustu parádních koncertů, ale zároveň využili možnost pokochat se krásami okolního Triglavského národního parku. A že se jedná o skutečný přírodní skvost, dokazuje informace, že se v tamních lokalitách natáčel fantasy film Letopisy Narnie: Princ Kaspian.
     O stále větším renomé už pátého ročníku Metal Campu zase svědčí přítomnost třiceti metalově chtivých národností, přičemž ve městě u mnoha restauračních stolů zněla rovněž čeština. České srdíčko ovšem zaplesalo i ve chvíli, kdy fanouškovským davem proudily trika Obscene Extreme nebo Brutal Assault.
     Jako zajímavé se nepochybně jevilo, že organizátoři situovali tak zvanou backstage do poněkud netradičních míst. Muzikanti totiž většinu času trávili na hotelu, jenž sousedil s budovou, nad kterou mohutně světélkovaly nápisy „Noční klub“ a „Kasino“. Jistě se mnohý hudebník cítil jako doma a nepochybně bude na Metal Camp rád vzpomínat… Nelze však opomenout další důležitý poznatek (ve srovnání s českými festivaly), a to chování těžkotonážních sekuriťáků. Ti sice většinou spadali do váhové kategorie sto kilogramů a výše, ale rozhodně bylo patrné, že jejich cíl nespočíval ve vyhledávání umělých konfliktů, ani neměli zapotřebí si dokazovat vlastní sílu a už vůbec to nebyla taková individua, která by hodnotila úspěšný den podle toho, že si do někoho bouchnou… A dokonce je bylo možné spatřit s úsměvem na tváři… Jinými slovy, jejich myšlenkové pochody pracovaly v úplně jiných dimenzích než u většiny tuzemských „badygárdů“! Ale třeba časem i ti pochopí, že svět se netočí výhradně kolem „činkárny“ a že je občas přínosné myslet hlavou…




Pátek, 4. července
MAINSTAGE
     Po rakouských multižánrových ARTAS, slovinských death-blackových neznabohů PENITENZIAGITE, kteří s obdivem vzhlížejí k veličinám typu Satyricon či Immortal, se na hlavní scéně objevili angličtí zvukoví experimentátoři OCTOBER FILE, jenž se zaměřili především na propagaci aktuálního alba „Holy Armour from the Jaws of God“. Na jeho realizaci se mimochodem podílel také Jaz Coleman (Killing Joke). Následně vyrazili na zteč WINTERSUN. Ti se stále nemohou dokopat k následníkovi poměrně úspěšného debutu z roku 2004, nicméně jak Jarri Mäenpää (v podstatě jediný stálý člen souboru) poznamenal, severské ledy se nápadně pohnuly a letos by druhé album konečně mohlo vyplout od Nuclear Blastových břehů. I proto WINTERSUN momentálně řeší spíše studiové starosti, takže během léta absolvovali pouze jediný koncert, a to právě na Metal Campu! Každopádně melodický death metal s folklorními ingrediencemi vléval do žil příjemnou energii, ačkoliv možná až příliš okatě po kompoziční a zvukové stránce tíhnul k finským jezerům. Finskou melodikou snad nezaváněla jediná píseň, a to předělávka „Painkiller“ od Judas Priest.
     Od SIX FEET UNDER rozhodně nešla čekat žádná instrumentální zářivost. Zkušenému deathmakerovi Chrisi Barnesovi však zřejmě vyčarovala jeho oblíbená veselá cigaretka velmi inspirativní myšlenky, protože hodinový repertoár poskládal nadmíru efektivně. A navíc s dostatečnou porcí death metalové brutality. Což lze jednoznačně považovat za výhru kapely. I to Chrisovo máchání monstrózními dredy působilo spíše jako vhodný doplněk než jako nutná zbraň proti nudící hudební prezentaci.
     A pak to přišlo! Snad nikdo z přítomných nechtěl chybět u přepisování dějin! Návrat CARCASS na metalovou scénu po dvanáctileté pauze vyvolal nadšení nejen mezi fanoušky, ale také mezi samotnými muzikanty. Nezvratným důkazem budiž slovinské vystoupení této legendární party. Přímo z (boku) pódia totiž koncert se zaujetím sledovali Chris Barnes a kompletní sestava IN FLAMES. Každopádně ostřílení hoši Bill Steer – kytara, zpěv, Jeff Walker – baskytara, zpěv, Mike Ammott – kytara plus nováček Daniel Erlandson – bicí skloubili letitou zkušenost s elánem, a opět si mohli říci, že na co šáhli, to dovedli do úspěšného konce… Tak jako už mnohokrát.

CARCASS

„No Love Lost“, „Heartwork“, „Keep on Rotting in the Free World“ či písně z nesmrtelného opusu „Necroticism - Descanding the Insalubrious“ (mimo jiné „Corporal Jigsore Quandary“) ani přes pokročilejší věk netíhly k nostalgii, ale byly výhradně nositeli svěžesti a hudební dokonalosti. CARCASS, kteří se vždy pohybovali minimálně o parník před konkurencí a dobovými zákonitostmi, zkrátka přišli, byli viděni, čímž splnili nejeden tajný sen, a zvítězili. Na celé čáře.
     U IN FLAMES bylo potěšitelné, že téměř zanevřeli na „zkornovatělé“ pasáže, kterými vybavili svá poslední alba, a raději důvěřovali dynamickým vypalovačkám. A jistě se sami přesvědčili, že jim tato taktika vyhovuje. Teda aspoň na koncertech… Určitě ne náhodou zazněly songy „Ordinary Story“, „Colony“ nebo dokonce třeba „The Jester Race“, které můžeme považovat za reprezentanty ještě bez make-upové tvorby těchto švédských přelétavců. Ani zkušeným harcovníkům se však nevyhnuly maléry. V jednu chvíli krachlo „péáčko“, což způsobilo pauzu a jisté zdržení. Pravda, posléze se skupině nepodařilo několik minut nabrat do plachet ten správný vítr (snad kromě divošského zpěváka Anderse Fridena), nicméně závěr setu opět zasluhoval přívlastek výborný. Samostatnou kapitolou pak byla současně probíhající pyrotechnicko - ohňová show. Ta doprovázela snad každou píseň! Což není zrovna obvyklý jev. Zvlášť pokud vezmeme v potaz, že její ďábelská intenzita odhodila přihlížející do autentických válečných zákopů, kolem kterých vybuchují stovky ohlušujících granátů. Korunu všemu pak nasadil megalománský ohňostroj, který celou tuto podívanou zakončil.
     Také IN EXTREMO neopomněli do víru dění přiložit ohňová polínka. Nicméně světelné dobrodružství německého spolku vypadalo po tříkorunkové kanonádě poněkud mdle. Stejné srovnání, pokud by hořící sirka chtěla soupeřit s plameny zapáleného mnohahektarového lesa.

IN EXTREMO

Skotačit v tanečních rytmech však problém nebyl. A i ty středověkem nasáklé melodie získaly při pohledu na potemnělou noční oblohu zvláštní náboj. Jenže nic naplat, s přibývajícími minutami tento kolovrátkový mechanismus nefungoval. Oči se (jaksi samy) zavíraly…

2nd STAGE
     Co se týká béčkové scény, ta vypadala oproti její slovutnější mnoha marshally podporované sestřičce, velmi chudobně. Skromné pódium obklopené několika stromy a nikterak rozlehlý plácek pro fanoušky. Jakoby se našinec filmovým střihem ocitl v areálu, jenž v tuzemsku obvykle hostí klasické venkovské zábavy. Nicméně ten, kdo zde zavítal, většinou nelitoval. První festivalový den se vytáhla především finská CATAMENIA. Její poutavý black metal obohacený o čarokrásné melodie příjemně mrazil, ale zároveň osvěžně hřál. Křepčilo se vydatně. A vůbec nevadilo, že finštině, která se v textech často vyskytovala, rozuměli jen někteří. Severskému rodeu vévodil především zpívající kytarista Ari Nissilä a Kari Vähäkuopus, který měl na starost čistý vokál.
     Nečekané překvapení nachystali poslední vystupující, a to skotští ALESTORM. Pouhé čtyři roky existující formace označuje svůj styl True Scottish Pirate Metal, přičemž její kombinace folkové a power metalové muziky zněla velmi perspektivně. Aktuální album „Captain's Morgain Revenge“ stojí minimálně za otestování.
     Pokud jde o další party prvního dne, tak ve filmu pro náročnější diváky by ještě mohli hrát heavy metaloví Bejelit či experimentální thrasheři Arsea.



Neděle, 6. července
MAINSTAGE
     Belgičtí thrash death metalisté HERFST trémě nepodlehli a odvedli solidní výkon, progresivní thrashěři HACRIDE však mnoho povyků na základě vlastní tvorby nezpůsobili. Naléhavý heavy metal EVERGREY naštěstí nepodléhal plytkosti, takže mocná čarodějnice omrzelost se nemusela hlásit do služby. Na záři chystanou novinku „Torn“ se vyplatí těšit. O tom, že zvládají nástrahy účinného power metalu, podali důkaz BRAINSTORM. Ty samozřejmě kormidloval netuctový frontman Andy B. Franck. Ten dokonce v závěru naběhl na pódium s nafukovací kytarou, pomyslně předvedl několik náročných fines a pak ji vhodil mezi fanoušky. Jistě cenný suvenýr. Zasloužené ovace završila úderná „How Do You Feel“ z aktuálního počinu „Downburst“.
     Patent na spalování kalorií by mohl být vystaven finským KORPIKLAANI. Sledovat v klidové poloze tyto folk metalové hody vyžadovalo téměř nadlidské úsilí. Ta tryskající energie byla všudypřítomná. Především klipovky „Happy Little Boozers“ a „Wooden Pints“ zdárně připomněly atmosféru rozjařených veselic. Dokonce premiérově během letošního Metal Campu byl zapřáhnut fanouškovský vláček.

KORPIKLAANI

A že na trasu nevyrazil pouze jeden, je zbytečné dodávat. KORPIKLAANI, jakožto králové lesa, zajisté cítili, že mají na dosah přírodní jedinečnost. Bylo to znát.
     Black death metal silového typu byla doména polských BEHEMOTH. Ti s válečným war paintem na tváři a s plamennou odhodlaností měli jako vždy obrovskou chuť do hraní. Což vyplynulo hned z úvodních hutně-zabijáckých taktů, které Nergal se svými kumpány vypustili.

BEHEMOTH

Nicméně štěstí tentokrát nepřálo. Přírodě se poroučet nedá. Během setu se totiž spustilo nefalšované dešťové inferno, které ani delegace z východu nedokázala přemoci! Ačkoliv se o to BEHEMOTH jistou dobu snažili. Ale liják neměl slitování, a BEHEMOTH se museli předčasně odebrat do šaten. A pak se čekalo. A čekalo. A čekalo…
     Déšť nepolevoval, navíc tolminskou kotlinu navštívila mocná bouřka! Situace tedy měla k bezpečnosti muzikantů stejně daleko jako připálený hamburger k dietní stravě. A tak se tedy čekalo… Zatímco spousta fanoušků našla útěchu ve stanech s alkoholickým či nealkoholickým pitivem, organizátoři nanosili před hlavní pódium hromadu slámy, aby nevznikla nechutná břečka. Což však mnozí návštěvníci pochopili, že je jim vytvořeno bojiště a začala hromadná bitva v slámovém ringu. Takové gladiátorské hry model 2008. Zpestření to každopádně bylo.
     Netrvalo dlouho (asi dvě hodiny!!!) a pauza musela vyvěsit bílý šáteček. HELLOWEEN šli na plac.

HELLOWEEN

Ačkoliv hned během první písně „Halloween“ se opět vydatně rozpršelo. Jinak playlist připomínal prosincový koncert ve Zlíně. Pokračovalo se dynamickou „Eagle Fly Free“ a poněkud plachou novinkou „As Long As I Fall“, které vystřídaly klasické hity, jako například „Dr. Stein“, „March of Time“, „Future World“ nebo „I Want Out“. Navždy neprůstřelný repertoár však kazila jen Derisova intonační zbrklost. Ten rozhodně oporu kapely nepřipomínal. Každopádně HELLOWEEN muselo potěšit, že soupeření s nepolevujícími blesky a hromy ustáli se vztyčenou hlavou.
     Až ve 2.15 vtrhli na pódium MINISTRY!!! Ale na spánek nebylo pomyšlení. Jeden z rozlučkových koncertů v rámci epilogového C-U-La tour 08 zkrátka nešlo prošvihnout. „End of All Ends,“ prohlásil rezolutně k možnému comebacku Al Jourgensen během tiskové konference.

MINISTRY

Ta ostatně probíhala ve velmi rozverné a veselé náladě. Jourgensen zcela otevřeně hovořil o nenáviděném Georgi Bushovi, vlastních drogových excesech, blížících se padesátinách (!!!), o svém psu Lemmym, ale hlavně se popíjelo lahodné červené víno. A vydatně. Navíc podle krkolomných pohybů a mnohoznačného výrazu ve tváři rozhodně nešlo o první Alovu skleničku. Pokud tedy vezmeme v potaz, že tato tiskovka probíhala přibližně deset (!!!) hodin před samotným koncertem, přičemž se nedá předpokládat, že by Al svou žízeň hasil jiným způsobem, nezbývá než před tímto chlapíkem jen obdivně smeknout pomyslné sombrero. Inu, zkušenosti… Pravda, Jourgensen koncertní aktivitu nechával na kytaristovi Tommy Victorovi a basákovi Tony Camposovi, sám asi tušil, že vlastní koordinaci není nutno dvakrát pokoušet. U mikrofonu spíše postával, ale se svým charisma si to mohl dovolit. Za jediné jeho akčnější pohyby možno považovat odhození klobouku, kterým se vybavil na začátek setu a taky odhození kytary, kterou mu technik během jedné písně podal. I když s tou spíše soupeřil. Účel to však splnilo. Je sice fakt, že si Jourgensen během písní často odplivoval, až měl člověk strach, že nezůstane jenom u slin, ale i tuto zapeklitou zkoušku alkoholovým ohněm zvládl. Charakteristický mocný hlas žádné ujmy neutrpěl. To, co pak neřekly samotné skladby, vyslovily doprovodné klipy. Ty byly pouštěny na promítacích plátnech. Více než kontroverzní směsice lidského utrpení, násilí, beznaděje, lidských proher či krutosti bylo nemyslitelné pozorovat bez emocí a zatnutých pěstí. Zvukové výbušniny typu „Just One Fix“, „N. W. O.“ nebo třeba „The Last Sucker“ doplnila také jistá úsměvná vložka. Ta nastala, když na pódium v nestřeženém okamžiku, naběhla dvě individua s maskami lvíčků a zvesela tam poskakovala… Bonusový přídavek každopádně musel přijít. Jiná možnost se snad ani neplánovala. Tou vyvolenou se stal legendární song „What a Wonderful World“ od Luise Armstronga. A zpracování to bylo úchvatné. Nezapomenutelný koncert! Končit se má na vrcholu. Správná volba. Snad jen pomyšlení, že žádné příště už nebude se nevstřebávalo lehce… Bylo pondělí brzo ráno. Čas ukazoval přibližně tři hodiny čtyřicet pět minut. V celém vesmíru probíhala spousta (více či méně důležitých) příběhů. Ten nejdůležitější z hudebního hlediska měl jediného vítěze – MINISTRY!!!

2nd STAGE
     Nejzářivější klenot „béčkové“ scény se jmenoval OPETH. Bez debat áčková záležitost se však musela podřídit přírodním zákonům. Jenže absolutní profesionalita OPETH nedovolila ani za této situace odvést jiný než naprosto stoprocentní výkon. Navíc za těchto komornějších podmínek o to více vynikla OPETHovská preciznost a ladnost. Seznam hudební elegance se opíral nejen o přítomnost (novinková „Heir Apparent“), ale možná trochu překvapivě byla využita rovněž postarší „Demon of the Fall“ z alba „My Arms, Your Hearse“. A netřeba zdůrazňovat, že prezentovaný perfekcionismus se nijak nenarušil.

OPETH

Baskytarista Martin Mendez, čerstvý otec syna Noaka, by sice mohl být aktivnější, ale dá se to pochopit. Mít totiž stále po pravé ruce kytaristu a zpěváka Mikaela Akerfeldta, tak je jasné, že není ostuda zůstat trochu v pozadí. Akerfeldt neudivoval pouze kytarovou ekvilibristikou, ale zabodoval také velmi specifickým humorem. Rozsáhlé a technicky zdatné kompozice plné náruživosti a nečekaných zvratů dav neuspaly, ačkoliv je pravda, že se po skončení setu hromadně odcházelo s otevřenou pusou dokořán…
     Béčkovou scénu zdobila především žánrová pestrost. Vyznavačům nekompromisního death metalu pozvedlo náladu švýcarské kombo DAWN OF TORTURE. SKYFORGER zase předvedli obstojnou verzi lotyšského folk metalu. Ačkoliv více živosti by se v jejich písních zřejmě neztratilo. Moderně dynamičtí rockeři FEAR MY THOUGHTS se pochlubili novým zpěvákem Martinem Fischerem, který kapelu poměrně nedávno posílil. Nepřekvapilo tedy, že čerstvý úlovek labelu Century Media se zaměřil na prezentaci zbrusu nového alba „Isolation“. Legie zkázy MARDUK nikdy nespoléhala na komplikovanost vlastních písní, nicméně black metalová údernost a přímočarost přišly v promočené noci vhod.



Úterý, 8. července
MAINSTAGE
     Úterní ráno bylo kruté. A právě uplynulá noc nebyla o moc přijatelnější. O následky alkoholových rejdů se ale nejednalo. Snad jen ten největší cynik by si dovolil říci společně s Bolkem Polívkou: „Kurva, to je pařák!“ Jenže s pařákem to nemělo nic společného. Zato se Tolmin ocitl pod nadvládou temných mraků, nepolevujícího deště a zrádných blesků. Samozřejmě že ani jejich hromový doprovod nechtěl zůstat pozadu. A ani nezůstával. Zřejmě všichni bohové hromu známí z různých mytologií, tedy například starogermanský Donar, etruský Aplu, severský Thor či keltský Taranis si potřebovali posílit vlastní ego…
     Ačkoliv počasí stávkovalo poměrně dlouho, nakonec se pokračovalo. Krátce po sedmnácté hodině hrábli poprvé do strun BIOMECHANICAL. Ti se sice nebáli připomenout sekané panterovské rify, ale povětšinou zdůrazňovali důležitost klasického heavy metalu. Hlavně zpěvák John K. vypadal, že by byl ochotný se pro pravověrný heavy metal vzdát všeho ostatního. A v podstatě ani neudivilo, že jeho hlasový projev evokoval Roba Halforda. Právě vydané album „Cannibalised“ by bylo hříchem nechat bez povšimnutí.
     Útok z pekla poté řídili legendární ONSLAUGHT, kteří vznikli už v roce 1982. Ctitelé ryzí thrashové školy osmdesátých let se nezalekli mladých vlčáků a vyslali důrazný argument, že thrash is not dead! Nadále přesvědčivá řezničina, která místy dokonce koketovala s punkovou rychlostí. A spokojeností se netajila ani samotná kapela. „Doufáme, že se zde ještě někdy vrátíme!“ konstatoval mimo jiné kytarista a zakládající člen kapely Nige Rocket. Basák Jeff Wiliams zase překvapil tím, že vystoupil v hokejovém dresu s číslem 66, tedy s číslem, které proslavil Mario Lemieux.
     S velmi svérázným country metalem vyrukovali dánští VOLBEAT. Pod vedením zpěváka Michaela Poulsena, jehož vokál připomínal psychedelickou žádostivost Keitha Caputa, oprašovali drsňáckou image novodobých kovbojů. Takový nezávazný „highway“ styl. Z ničeho si nedělat těžkou hlavu. Rebelství na entou. To byla jejich parketa. Jenže i tvrdí hoši mají srdce a pláčou, takže jeden song putoval Poulsenovu otci. Do nebe. Vzhledem k tomu, že 27. června letošního roku zemřel… Každopádně během nezkrotného vystoupení VOLBEAT bylo možno pozorovat, jak si oficiální kameraman Metal Campu ovládající pohyblivou kameru výrazně podupával nohou do rytmu. Což je tvrzení, které hovoří zcela srozumitelnou řečí…
     Švýcarští ELUVEITIE se přesvědčivě stylizovali do moderních Lovci mamutů. Jako kdyby Kopčem s Veverčákem popadli nástroje (v dobrém slova smyslu) a vyrazili na folk metalovou seanci.

ELUVEITIE

Nikoliv však na běžně taneční folk metalovou družbu. ELUVEITIE totiž krotili spíše výbušné rytmy, než aby se proplétali ve skotačivých kreacích. I když nutno podotknout, že se fanoušci opět spojili do oblíbeného vláčku. Rovněž Chris Anderle (zpěvák Ancient Ceremony), který se v zákulisí mimo jiné pohyboval, musel zajisté konstatovat, že si ELUVEITIE vybrali správný směr, protože kompletní koncert švýcarských divochů hltavě pozoroval.
     To naopak SUBWAY TO SALLY si rádi zahopsají. A taky si zahopsali. A vůbec jim v jejich dovádění nebránily sukně, které měli oblečené. Ani fanoušky nebyl problém přemluvit, aby si nějakého toho kozáčka skočili. Rozčepýřeně dráždivá muzika sice zápasila se stejným syndromem jako kolegové IN EXTREMO, nicméně Brandenburgští podporovali opravdu různé nálady. A to i ve vlastních řadách.

SUBWAY TO SALLY

Například houslistka Frau Schmitt stačila před jedním songem políbit kytaristu Simona. Možná obvyklý rituál. Ale možná taky ne…
     Závěrečné Metal Campové jízdě mohli šéfovat ARCH ENEMY. Jednoznačně výborný tah. Zpěvačka Angela Gossow se ukázala jako velmi vyzrálá šoumenka.



ARCH ENEMY

Když po prvních třech skladbách odložila tmavou mikinu a zbytek koncertu se chystala odzpívat v přiléhavém bílém tílku s nápisem Immortal, jistě si uvědomovala, proč tak učinila. Zkazit nic nemohla. Plusové body se jen hrnuly.
Energické propojování však probíhalo vzájemně. Angela to, co dostala, okamžitě vracela zpátky mezi rozvášněné diváky. Evidentně měla zájem na tom, aby se všichni nacházeli na stejné lodi. „…One for All, All for One…!“ zpívala v hitovce „Nemesis“, kterou, jak jinak, věnovala fanouškům. Dalšími zářezy na pažbě byly například „Taking Back My Soul“, „Blood on Your Hands“ a samozřejmě „We Will Rise“. ARCH ENEMY poprvé koncertovali ve Slovinsku. Ačkoliv budoucnost je vždy vrtkavá, v tomto případě se zdá být jasno. Rozhodně ne naposled. Bez debat pěti hvězdičková tečka za pětidenním festivalovým maratónem.

2nd STAGE
     Také poslední festivalový den hostila vedlejší scéna nadějné interprety. V prvé řadě je jmenovat chytlavě agresivní thrashery IN SLUMBER z Rakouska nebo power metalové LAYMENT, kteří si nebáli výletu ani do hard rockových luhů a hájů. CRIPPER zase přísahali věrnost čistokrevnému thrash metalu, přičemž za mikrofonem drtila své hlasivky sympatická Britta Görtz.

CRIPPER

Slayerovské rify v podání formace TITANA se však obešly bez výraznějšího lesku, stejně jako průměrný death metal rakouských LACERATOR.



Petr Bidzinski





Sobota 5.7.2008

     Perfektní vychytávkou na tomhle festu je začátek programu. Každý den se pohyboval od 13.30 do 17hod. Takže se každý po propařené noci mohl do sytosti vyspat, hygiena, obídek, zajít na výlet atd……..aniž by přišel o nějaké kapely a tím i první kapely o fanoušky.
Jako první sobotní kapelu jsme shlédli německé THE SORROW.

THE SORROW

Jejich moderní pojetí metalu nebylo špatné, ale o třídu víš je předčili dánští powerdeath metalisté MERCENARY, kteří byli pro mě příjemným překvapením. A to jsem se s jejich muzikou seznamovala teprve cestou na fest. Jediné, co mě na nich štvalo, byl čistě zpívající zpěvák, který doslova některé pasáže ječel, ale jinak zpívat uměl…:-). Výborná věc, ten internet. Než jsem odjížděla na MC, snažila jsem se alespoň trochu obeznámit s kapelami, které jsem neznala, ale bohužel se ke všem nebylo možné se dostat. K LEGION OF THE DAMNED jsem se naštěstí dopracovala, tím pádem jsem poznala další skvělou hordu, která si libuje v deathtrashových až blackmetalových vodách.

LEGION OF THE DAMNED

Jejich deska „Feel The Blade“ zní v jejich živém podání snad lépe, než ze sluchátek. Hm a dívat se bylo taky na co…
     Huráááá, konečně přišli na řadu folkový skřítci od finských blackmetalových jezer FINNTROLL. Tuhle kapelu miluju. Jejich hudba mě vždy dokáže nabudit a naladit do pohody a nejinak tomu bylo i teď. Ani nevadilo, že hráli za světla (18:45 – 19-15) ba naopak , konečně jsem je viděla v celé své kráse a mohla se kochat zpěvákovými kreacemi při hitech jako „Thollhammren“, „Jackens Tid“, „Slagbroden“, „Sang“ či se zavlnit v rytmu happy free songu „En Maktig Har“. Pro mě vrcholné vystoupení.

FINNTROLL



To MESHUGGAH byla jiná verze mjůzik. Tahle moderna švédského thrash metalu je vyloženě pro muzikantské fajšmejkry mezi něž já bohužel nepatřím, ale na pohled to vypadalo zajímavě.



MESHUGGAH

Nějak zanedbávám 2ndStage, tak šup tam. Zrovna se tam prohání blackmetalová smršť jménem ABSTINENZ. Z toho mála bohužel, co jsem slyšela, na mě působili velmi melodicky a líbivě. Pro mě se tahle kapelka stala takovým malým objevem MC. Škoda jen, že k chatrnému programovému lístku alá A4 s časem a názvem kapely, nebyl přiložen větší přehled, alespoň pro novináře. Těžko podle názvu odhadovat styl a úroveň kapely, když z toho 60% názvů vám nic neříká. Béčko jsem tudíž nějak zanedbávala, občas jsem narazila na něco zajímavého, ale zase na druhou stranu jsem někdy rychle prchala daleko, abych raději nic neslyšela... :-) A šup zpátky na Main Stage, kde je již v plném proudu vystoupení finských drhno smyčců APOCALYPTICA. Kluci byli vysmátí, pařili a pořád se klaněli. Ten večer vsadili více na cizí, než své výtvory a lidé jim za jejich překopávky hezky poděkovali. Po nezbytné véči jsme se vraceli k vystoupení ICED EARTH. I když jsem starý metalový harcovník, k této kapele jsem se nikdy nedostala a teď už vím i proč. Jejich kolovrátkový heavy metal, kdy jeden ploužák přehráli ve třech verzích a zbylé rychlovky v deseti verzích, mě nenadchnul ani teď na stará kolena.
     Po půl noci se nad Tolminem přehnali severské větry a přiduly na pódium švédské vikingy AMON AMARTH.

AMON AMARTH

Z živáků i od očitých svědků jsem věděla, že je to výborná živě vystupující kapela, ale že mě osloví až tak, jsem si tedy nemyslela. Již od prvního tónu na mě dýchnul úžasně čistý a čitelný zvuk. Což vlastně bylo při každé kapele, ať už hrála první a nebo ve hvězdném čase. Proto vzdávám hold a na dálku děkuji zvukařům za úžasný sluchový zážitek. Pecky jako „Fate Of Nors“, „Asator“, „Victorious March“,super „Pursuit Of Viking“ či „Death And Fire“ kdy zpěvákovi pomáhal zpívat celý kotel, byly úžasné a myslím, že i samotní AMON AMARTH si to náležitě užívali. Vokalista neustále zdravil a děkoval Metal Campu za podporu. Jako životabudič měl mohutný viking proklatě nízko u pasu zavěšenou vzpruhu v podobě rohu plného lahodného alkoholového moku. Nabušeni vystoupením AMON AMARTH, už jen ze zvědavosti pádíme s Bidzim na dvojku omrknout pivaře TANKARD. No to jsem se nasmála. Přiopilý zpěvák paří na pódiu, běhá sem a tam, neustále dělá srandovní grimasy a pořád vystrkuje holý pupek, který mu visí téměř ke ku..m...Tři písničky a úprk do pelechu. Je něco málo po třetí hodině a sotva stojíme na nohou.



Pondělí 7.7.2008

     A protože pondělní program začínal až od 17hod., vydali jsme se na výlet do nedalekého Triglavského národního parku. Překvapením i potěšením nám bylo zjištění, že návštěvníci Metal Campu mají vstup za poloviční cenu. Hodně mě udivilo jak městečko Tolmin a festival MC spolupracují a navzájem jeden druhého podporují a propagují.
     Heavy NIGHTMARE nezáživné, MISERY SPEAKS a MYSTIC PROPHECY jak by smet. Ale na co mě kolega ze slovenského Rock Planet upozornil byli metalovo rockový SAGH s kytarákem z GORGOROTH. Ale to už se nad areálem pořádně zatahovalo a nebe nevěstilo nic dobrého. Po pár ukořistěných fotkách, kdy jsem se spíše vyhýbala kapkám než fotila, jsem chtě nechtě musela zdrhnout, neboť déšť sílil a sílil……..VIP stan nám byl dobrou ochranou před deštěm, občas jsme tam narazili i na nějaké ty osobnosti, ale škoda že nebylo slyšet muziku z podia ach jo…. Při RAGE se naštěstí počasí umoudřilo a já jsem se dokonce přistihla, že mě jejich koncert baví, ale né zas na tolik abych opět nezašla zkontrolovat béčko. A už z dálky jsem litovala, že jsem nedorazila dřív. Pódium okupovali tři půvabné slečny ( zpěv, klávesy a housle ) doplněné o kytaráka, basáka a bicmena. A koncovka patřila předělanému úryvku Breaking me law od Judas Priest. Tak to byli AT THE LAKE. Po podzimním pražském koncertě SOILWORK v Akropoli, kde měli ohavný zvuk a nehráli nic z new cd jsem se na ně tentokráte těšila jak malé děcko. A věru že mě nezklamali. Byla to zvuková lahoda, perfektní atmoška úplně jsem si je vychutnala. Hráli téměř vše z nové desky. Sworn to a great divide, Exile, I wermin, vypalovačku The pittsburg syndrome a pro mě úžasnou 20 more miles. Samozřejmě nezapomněli i na staré fláky AS we speak či…………roboti. No sice někdy Speed pokulhával v čistých pasážích, ale to jsem mu velkoryse za jejich výkon odpustila. Když se říká to nejlepší na konec tak tentokrát to platí sto násob. A u mě to bylo pro celý Metal Camp. Vrcholem celého festu se pro mě bezkonkurenčně stalo vystoupení legendárních amíků MORBID ANGEL.

MORBID ANGEL

Upřímně řečeno deska Covenant byla jediná, kterou jsem poslouchala. Jinak jsem je sledovala pouze sporadicky. Sice jsem je už viděla a slyšela, ale to co jsem viděla a slyšela teď, se snad nedá snad ani popsat. Nevím zda najdu ty správná slova, abych vyjádřila co ve mně jejich vystoupení zanechalo, ale bezprostředně po koncíku jsem všem nadšeně vyprávěla, že to byl nejsilnější koncertní zážitek co jsem kdy měla a to mám za sebou stovky koncertů. Opravdu jejich vystoupení bylo famózní, to by mohlo potvrdit i moře muzikantů co již dohráli a co je nadšeně z boku podia. Našla jsem si super místečko, kde jsem krásně viděla jak na podium tak na obrazovku na které se prolínali tak skvělé záběry, že někdy bylo lepší se dívat na ni a sledovat z blízka geniální umění těchto božských virtuózů. Démonický zpěvák s pentagramem na triku, který svítil na dálku byl tak pekelně charismatický, že myslím že celý MC by s ním klidně do těch pekel táhnul. Musím přiznat, že jsem celý koncert stála jak přikovaná a s pusou téměř do kořán a ještě teď se z jejich vystoupení vzpamatovávám.
     Když to vemu kolem a kolem, bylo to krásných pět dnů plné dobré muziky v hezké přírodě. Chtěla jsem se vyvarovat srovnávání s některýma festama u nás, ale nedá mi to a musím něco málo písnout. Produkčně to byl lepší fest jako Masters Of Rock, ale za to horší jako Brutal Assault. Co se týká občerstvení tak jedním slovem katastrofa. V tomto MC pokulhává za oběma zmíněnýma festama.. Pouhých pět druhů jídla, téměř žádné nealko o alkoholu se raději ani nezmiňuji. A pivo?? Tak to stálo neuvěřitelných 4euro, tedy 1euro stál zálohovaný na žeton kelímek. Tím se asi zabránilo kelímkovému bordelu, protože vyhodit na zem eurový kelímek byl dost drahý špás a jak jsem tam tak pokukovala po návštěvnících ono jich vlastně ani moc pivo nepilo. Ani se nedivím také jsem raději likvidovala domácí zásoby. Úžasné na Metal Campu bylo pódium a zvuk, to opravdu smekám i když škoda že 2stage bylo ošizeno…. Taktéž velká obrazovka skýtala úžasné záběry, když zároveň běželo sedm kamer. Tři přímo na pódiu před muzikanty, jedna na rameni a další 3 od zvukaře, ale bohužel jen za tmy…
     A co bylo fakt super? Tak zázemí pro novináře. Vlastní VIP stanovací prostor, VIP stan za podiem, lednice s plechovkovým pivem za 1euro, konferenčky s kapelami, focení u podia. Jo tak to se mi líbilo.
Tak zas za rok……………

TOP 10 kapel

1. MORBID ANGEL
2. FINNTROLL
3. SOILWORK
4. AMON AMARTH
5. ELUVEITIE
6. KORPIKLAANI
7. CATAMENIA
8. IN EXTREMO
9. CARCASS
10. OPETH

Martina Kurtinová


zpět
Recenze přečtena: 5219x         Autor: