Whiplash ... Recenze ... Live
Nejnovější

Recenze:
ASMODEUS
MALIGNANT TUMOUR
MORTIFILIA
TERROR
NASTY RATZ

Recenze - live:
SILENT STREAM OF GODLESS ELEGY

CANNIBAL CORPSE
HARLEJ
BASINFIREFEST 2014

Rozhovory:
IMODIUM
NASTY RATZ
ABRAXAS
TONDA RAUER
D.O.P.

Články:
FESTIVALY A ROZHOVORY
BRUTAL ASSAULT TOUR 2012
ČERNÁ DÍRA XXXII.
ČERNÁ DÍRA XXXI.
VZPOMíNKY NA VADER

Nejčtenější

Recenze:
MASTURBACE
24.10.2006 | 16430 x
CALES
22.10.2006 | 13907 x
HARLEJ
05.10.2006 | 13430 x
HARLEJ
29.10.2006 | 13335 x
FORGOTTEN SILENCE
22.08.2006 | 13324 x

Recenze - live:
NOC PLNÁ HVĚZD
03.08.2006 | 34332 x
ARAKAIN, PANDEMIA
25.12.2006 | 14366 x
KORPIKLAANI a další
08.11.2006 | 14217 x
BRAINWASHING FEST
04.05.2006 | 14204 x
SSOGE, ENDLESS
24.01.2007 | 13909 x

Rozhovory:
MILOŠ "DODO" DOLEŽAL
06.11.2006 | 17482 x
HARLEJ
31.10.2006 | 17450 x

Články:
MASTERS OF ROCK 2007
13.01.2007 | 15732 x
ČERNÁ DÍRA XXIX.
18.12.2007 | 14671 x

 Whiplash
Počet recenzí: 1705
Počet recenzí-live: 236
Počet rozhovorů: 230
Počet článků: 98
Počet skupin: 1071
Počet odkazů: 92
BASINFIREFEST 2009

3.7.-5.7.2009 Spálené Poříčí







Pátek 3.7.2009
Ať žije francouzský král!



      Rok s rokem se sešel a na první červencový víkend jsem opět vyrazil společně s kolegou a kamarády na již sedmý ročník open air festivalu BASINFIREFEST, který se tradičně konal ve Spáleném Poříčí u Plzně.
      Již před jeho zahájením jsem pečlivě a průběžně sledoval hudební přírůstky, které na letošním ročníku měly na dvou scénách vystoupit. Jak se blížil den D, bylo mi čím dále více jasné, že vzhledem k dramaturgii programu vystupujících kapel zůstanu pouze před hlavní scénou označenou Poštovní spořitelna Stage, protože právě díky dramaturgii celého festivalu se pro mě to nejpodstatnější mělo odehrát právě zde. Proto doufám, že mi fanoušci kapel a žánrů punk, ska a dalších, kteří se oddávali produkci před scénou Gambrinus stage, odpustí, že se v dalších řádcích o dění v tomto prostoru nedozvědí vůbec nic.
      Dále se mi jeví vcelku zbytečné abych na větší ploše popisoval podle mě opět na jedničku zvládnutou organizaci, která celé dva dny, po které jsem byl přítomen, v celém areálu vládla.



Stejně tak bylo velmi dobře připraveno technické zázemí pro návštěvníky, ať z hlediska občerstvení a jeho poměrně slušného výběru, sociálního vybavení a třeba prostoru pro případný odpočinek a zábavu. Po zkušenostech, které jsem nabyl v předchozích ročnících, mě tyto klady nepřekvapily. Nicméně poukazují na pozitivní a setrvávající vysokou úroveň kulturního prostředí, které dokáže pořádající tým 2P Production s.r.o. pro fanoušky rockové a metalové muziky připravit.

      V pátek jsem proti své původní představě přišel do arény pozdě a tím jsem zmeškal vystoupení mých oblíbených FOURTH FACE, kteří jsou po zásluze také již tradiční stálicí festivalu. Škoda. Snad příště…

     



      Dalších 45 minut bylo vyhrazeno legendě DOGA. Přiznám se, že tvorbu kapely nesleduji, nikdy mi nebyla moc blízká, jejich rock&rock´n´roll není pro mě ten správný bod odrazu či odvazu. Ale ať je to u mě jak chce, DOGA přitáhla poměrně hodně posluchačů, z jejichž reakcí bylo evidentní, že si to užívají a kapela si přízeň publika rozhodně zasloužila.



      Při vystoupení další pražské legendy TÖRR mě poprvé potrápila otázka, co smysluplného mohu o jejich koncertu vlastně napsat. Při řešení této otázky jsem dospěl k závěru, že když budu vycházet z předpokladu, že se před scénou neobjevil nikdo, kdo by je neznal, je další komentář zbytečný. Léty prověřená tvorba tohoto tria o které fanoušci vědí své. Netrpělivě jsem čekal, jestli mi Vlasta Henych nepomůže svým výrokem abychom nic nového nečekali. Mohlo být vyřešeno. Jenže nebylo. Myslím, že se právě teď už opakuji, ale neodpustím si: Made In Hell aneb jak je známo – v nebi je sice čistší vzduch, ale v pekle zase lepší společnost. A takto jsem si vyřešil onu ožehavou otázku.       Ale jen na chvíli. Při pohledu do následujícího programu hlavní scény se tato otázka v mé mysli dostavila znovu: chystal se na mě ALKEHOL. V tu chvíli jsem si otázku co později napsat, vyřešil ještě s větším uspokojením a úlevou. Odešel jsem pod záminkou, že nejen hudbou je člověk živ a inspirován tvorbou kapely s převážným obsahem pivní pěny u huby moje kroky směřovaly do pivního stanu, kde jsem si ověřil, že na tom pivu fakt něco je. Místa bylo dost, pijáci šli vyladit alko(e)holovou formu. Opravdu, dobré příklady táhnou…



      Další večerní hodina patřila ARAKAIN. Pro mě od této chvíle až do konce začala část programu, na který jsem se těšil. Ačkoliv i ARAKAIN je jednou z legend české metalové scény a to už od doby, kdy se u nás začaly psát dějiny metalové hudby, myšlenka co vlastně o jejich vystoupení napíšu, když jsem je slyšel a viděl snad dvacetkrát, se nějak nedostavila. Zřejmě je to proto, že je mám vážně rád, zejména pro jejich profesionální přístup, ruku v ruce s kvalitním hudebním materiálem, kterým kapela psala a věřím že stále z budoucího pohledu píše již zmíněnou naší metalovou historii. Příznačně pro tento večer slavil i tímto vystoupením historické a kulaté narozeniny lídr kapely Jirka Urban a my všichni přítomní s ním. Případná nostalgie by byla pro dříve narozené i pochopitelná, avšak ARAKAIN nevsází a ani pro tento večer nevsadil jen na materiál z doby minulé, ale i přítomné. Proto se všichni dočkali i současného hitu „Paganini“ jakož dalších kousků z jejich aktuálního alba „Restart“. Ze starších věcí jsem v celém jinak poměrně zdařile vybraném setu nejvíce postrádal „Strom života“. Pětice těchto skvělých muzikantů zakončila koncert již léta tradiční „Apage Satanas“ a mě jako tradičně naskočila husí kůže. A můžete mi věřit, že ze zimy to nebylo…



      Počasím to v další nadcházející hodině rozhodně nebylo, ale fakt bylo horko a dusno. Na podiu totiž nastoupilo naprosto nekompromisní francouzské kvarteto DAGOBA, které smetlo vše, co se smést dalo a co překáželo jejich groove-metalové produkci. Muzika podle mého vkusu, taková co rozvazuje tkaničky u bot a obtočí slinu kolem hlavy. Moderní tvorba , posazená do kombinace s tradiční výchovou od svých déle sloužících a zkušených kolegů. Jak už to tak bývá, kapela hrála především fláky ze svého posledního alba „Face The Colossus“ z roku 2008, kterému bych se nebál dát přídomek hudební semtex. DAGOBA se tak u mě stala pomyslným vítězem pátečního večera a možná i celého festivalu.

      Ještě jsem úplně nestačil vstřebat francouzskou nálož, která mi vybuchla v hlavě a další masáž mého srdce obstarala švédská šestice SONIC SYNDICATE, která se svým metal core pojetím vtrhla na scénu. Jako když uchází pára v hrnci, která syčí a hrozí, že vybuchne. Když ale vybuchla, stálo to za to. Zase moderna, nic objevného, ale vážně působivá. Dynamická, našlapaná, v pohybu, bez náznaku momentu nudy. Pozornost jednoznačně upoutal výkon obou vzájemně se střídajících a doplňujících zpěváků Rolanda Johanssona a Richarda Sjunnessona kdy jeden zpíval melodické linky aby jej vzápětí buď doplnil nebo podpořil druhý se svým a přesně načasovaným growling projevem.

      Nerad to píšu, ale vystoupení rockové opery ANTIGONA se moc nevyvedlo. Domnívám se, že příčin bylo hned několik. Právě toto představení zakončovalo páteční program a přece jen se za celý den nastřádala časová prodleva mezi předpokládanou a skutečnou dobou jednotlivých vystoupení a v tomto případě „Černého Petra“ mělo právě toto uskupení. Časové prodlevě dále navíc neprospělo ani dlouhé zvučení celého souboru, byť jsem si jist, že netrvalo více než bylo nutné. Nicméně se toho už moc zachránit nedalo. Též se mi nezdálo dramaturgicky vhodné zařazení starověkého příběhu o Antigoně, zpracovaného na bázi rockové hudby a opery po smrštích typu DAGOBA a SONIC SYNDICATE. A poslední ranou do týla celému projektu byl právě nedostatek času. Když se příběh začal rozvíjet, nestačil vygradovat a byl všemu konec aniž bychom se nějakého konce vlastně dočkali. Celého projektu a jednotlivých vystupujících mi díky tomu bylo líto, věřím, že jinak toto monotématické dílo má fanouškům rockové muziky co nabídnout. Ovšem za těchto okolností mi spíše připomnělo osud a snahu herců v Cimrmanově divadelní hře „Vítr z hor“.

Sobota 4.7.2009
Anglická a francouzská šlechta





      Sobotní program jsem při pohledu na polední oblohu zahájil se škodolibou radostí, že to zase meteorologům nevyšlo. Plný optimismu jsem se pustil do poslechu německých SKIP ROCK. Příjemný hard – glam rock v tu chvíli přesně zapadal do atmosféry, která kolem hlavní scény panovala. Slunečné a teplé počasí v kombinaci s poctivou a srdečnou muzikou této čtveřice u mě vyvolával pocit naprosté spokojenosti. Ta byla ještě více posílena, když kapela zahrála „Dr. Feelgood“ zřejmě od svých oblíbených MÖTLEY CRÜE. Fajn zážitek.



      Přiznám se, že ještě přetrvávající fajn zážitek mi docela pokazilo vystoupení česko-německé formace SYMPHONITY. Já to nikomu neberu, ale nějak je těch epicko-power-speed metalových kapel, u nichž již dávno prošla záruční doba, dost. Bohužel u mě tento záporný vztah nezmění ani fakt, že z jejich vystoupení bylo patrné muzikantské umění všech členů. Ale když mě v průběhu celých 40 minut, co trvala jejich produkce, ovládla nuda, nemůžu a nemohl jsem jinak. Byl to příběh o usilovném hledání něčeho, co nejde najít ani na začátku, natož na konci. Paradoxem zůstává, že mě zaujali jen v momentě, když nasadili letitý hit KIM WILDE/NENA-„Anyplace, Anywhere, Anytime“.



      Jestli lze o německých WIZARD tvrdit, že jsou power metalovou kapelou, tak je zřejmě tento termín u nich nutno chápat ve svém původním významu a souhlasil bych s lakonickým prohlášením, že jsou německou odpovědí na americké MANOWAR. Jejich texty plné mystiky, bitev a siláckých gest, jakož třeba plivání ohně tomuto srovnání nahrávají. A i když je v tom určitě trochu herectví a pózy, já jim to věřil, za ta léta, co na scéně působí, to mají hodně dobře zmáknuté.

      MILOŠ DODO DOLEŽAL je další již legendární postavou české rockové a metalové muziky. Nostalgicky jsem zavzpomínal na doby, když jsem navštěvoval vystoupení jeho tehdejší mateřské kapely VITACIT a těšil se, že zase po dlouhé době uslyším nestárnoucí klenoty z dílny této kapely.



A DODO mě nezklamal. Jeho playlist byl sestaven především z tohoto materiálu (např. „Loď“, „Poutník životem“, „Beznaděj“). Škoda jen, že nezazněla „Vzhůru přes oceán“. Jeho vystoupení bylo bohužel poznamenáno začínajícím deštěm, který od scény odehnal poměrnou část posluchačů a nepřízeň počasí vydržela až do konce jeho show. Smůla. Zase to jednou meteorologové vyhráli a ten den to bylo sice poprvé, nikoliv však naposledy.



      Dalšími na řadě byli italští RAINTIME. Příznačný název kapely zrovna pro dobu jejich vystoupení, neboť sice s menší intenzitou, ale přece jen i jejich produkci poznamenal neutuchající déšť. Potrápil nás všechny, ale neodradil od poslechu jejich řekněme progresivního power a melodického death metalu. Podle mého názoru jsou RAINTIME jednou z mála alespoň mě známých italských kapel, která se vymyká jakési kýčovité čurdě, která v tvorbě kapel z Apeninského poloostrova v současné době převládá. Žádné pidlikání a protivný patos typu RHAPSODY, ale poctivá kombinace melodiky a tvrdosti. Vzhledem k úmrtí Michaela Jacksona jsem od nich očekával, že symbolicky zazní v jejich podání jeho hit „Beat It“, avšak nestalo se.

      RAINTIME skončili, nikoliv však deštivý čas a začínající zima. Nechtělo se mi, ale s následujícími KRUCIPÜSK jsem opustil již začínající hnojiště před scénou, abych si za celý den poprvé odpočinul a ke všem v tu chvíli panujícím nepříjemnostem se postavil čelem při další následující hvězdě BLAZE BAYLEY. Z povzdálí jsem s překvapením zjistil, že na koncert lovce mamutů Tomáše Hajíčka a spol. si dalo dostaveníčko nejvíce posluchačů dosavadního hudebního klání dne. Zdálo se mi, že KRUCIPÜSK se za to svým fandům řádně odměnili a potvrdili, že rock ´n´ roll není fakt žádná p…l.



      Pořez BLAZE BAYLEY se s tím podle očekávání nemazal hned od začátku. Se svými doslova mezinárodními spoluhráči ukázal v následující hodině, že když se to umí, tak metal nemůže zajít na úbytě. Ryzí záležitost plná metalové dravosti, přesnosti, chytlavosti nepostrádající šmrnc a švih. Kdo BLAZE zná už z jeho působení ve WOLFSBANE, ví, co jsem prožíval a cítil. Samozřejmě musel připomenout i své letité působení u IRON MAIDEN, když spustil „Man On The Edge“ a „The Clansman“ Proklamovaným největším trhákem festivalu měli být (a dle reakcí fanoušků zřejmě byli) švédští SABATON, ale jsem přesvědčen, že prvotřídní brousek BLAZE BAYLEY z nich udělal druhou jakost…



      Kino pro náročného diváka jsem asi nikdy nenavštívil a to samé platí pro PRAŽSKÝ VÝBĚR, nyní pro PRAŽSKÝ VÝBĚR II. Tady jsem vážně v koncích a rovnou přiznávám, že jejich hudbě nerozumím a nebaví mě. Vůbec nepochybuji, že v kapele hráli a hrají skvělí muzikanti, ale zřejmě je určena skutečným rockovým fajnšmekrům s jiným hudebním vkusem, než mám já. Pražákům bylo na pódiu asi hej, ale já jsem raději uvolnil své mírně uklouzané a rozbahněné místo jiným zájemcům.



      Pokud je rocková hudba jen zábava a není potřeba v ní hledat nic jiného, pak SABATON nezklamali. Vážně. Tedy alespoň soudě podle počtu přítomných kývajících se hlav a hrozících končetin v reakci na jejich pozlátkem oplácené hudební příběhy. Metalovou psychologii mají tito Švédové zvládnutou na jedničku, což se právě ukazuje v praxi při jejich práci s publikem. Pokud jde jen o to koncertní divadélko a z toho plynoucí pomíjivý okamžik, je vše v těchto intencích v nejlepším pořádku a všichni museli být tak nějak spokojeni. Jestliže jsou WIZARD německou odezvou na MANOWAR, potom SABATON jsou jejich celoevropskou vyčerpávající odpovědí. Stačí se jen správně naladit na rozmáchlé hymnické aranže. Já to vcelku taky dokázal, ale po pravdě řečeno, kapele to moc nevěřím. Jelikož na tom ale nezáleží, protože podstatná byla převládající spokojenost fanoušků, kterých se zde za celé dva dny sešlo nejvíce, podotknu již jen tolik, že kapela hrála především pecky ze svého posledního dvojalba „The Art Of War“, ale došlo i na starší kousky z předchozích počinů. SABATON přišli, zahráli, zvítězili. Podle předpokladů.

      Posledním kapelou večera a pro mě celého festivalu, byli francouzští, ale spíše lépe řečeno mezinárodní ONE WAY MIRROR. Projekt existuje asi od roku 2005 a za tu dobu zatím vydal jedno stejnojmenné album. Co jiného lze na něm očekávat od muzikantů, kteří se sešli z MNEMIC, SOILWORK, SCARVE a dalších? Jedině ušní průplach. A také to tak bylo. Moderní palba, která dělala třísky z poblíž stojících lesů. V hudební terminologii bych je zařadil jako kombinaci metal core a thrash metalu. A když v tomto podání zazněl hit FRANKIE GOES TO HOLLYWOOD „Relax“, bylo jasné, že tahle svébytná parta si dokáže poradit i s takto naprosto odlišným materiálem. Za kapelu mě mrzelo, že po předchozích SABATON nastal hodně velký odliv fanoušků, kteří zřejmě odskákali k druhé scéně, kde mělo za chvíli začít vystoupení ska kapely V3SKA. Ale co, přece proti gestu žádný dišputát… Na výkonu kapely to však nebylo vůbec znát. Pro mě bylo jejich vystoupením jedním z naprostých vrcholů, který jsem zde zažil a současně skvělou tečkou za tím naším programem.

Neděle 5.7.2009
Česká aristokracie



      Basinfirefestová neděle byla až na výjimky metalová a oproti minulým létům o jednu scénu chudší. Tím pádem byla poklidnější a méně náročná na přesuny po areálu. Ranní uvítání od metalových TROLLECH, MORTIFILIA a KILLCHAIN jsem z rekonvalescenčních důvodů vynechal a vyrazil jsem až na popolední začátek na hlavní stage, kterou otvírali ve velmi obměněné sestavě vystupující PROJEKT PARABELUM. Jejich moderní metal core rozhodně nezklamal, ba naopak velmi příjemně překvapil.

      Pln energie jsem se vydal na Gambrinus stage za metalovými DYMYTRY, kteří letos předskakovali i ARAKIN. Zaujali spíše netradičními maskami než předvedenou hudbou, přesto se diváctvo evidentně bavilo.



      Jelikož na hlavní scéně se mezitím přichystali ke svému vystoupení chorvatští RISING DREAM, zvolil jsem rychlý přesun zpět. A rozhodně se vyplatil. RISING DREAM si možná zasloužili lepší hrací čas. Samotné písně byly pro většinu přítomných úplnou neznámou, přesto energický set zvědavce potěšil. Lze-li usuzovat z reakcí samotných interpretů, jim samotným se první vystoupení v naší zemi líbilo. Jejich pojetí metalu má potenciál české publikum oslovit.

      Nedlouho poté vystoupil na hlavní scéně nestárnoucí DAN HORYNA (má o něm být na podzim v ČT odvysílám dokumentární pořad) se svými MERLIN. Energie má tato osobnost české rockové scény stále nezdolnou. Na pódiu je k nezastavení - komunikuje s diváky, leze po stožárech, staví se na hlavu …., prostě baví vděčné publikum. MERLIN předvedli své tradiční hity („Tibet“, „Nevada“, „Merlin“, „Život je blázen“ a další) i několik starších věcí z doby Danova působení u VITACIT. Škoda jen stále chybějícího ztvárnění jejich tvorby na CD nosiči (dle oficiálních internetových stránek kapely se snad letos dočkáme). Také se mi zdá, že nová tvorba trochu vázne, neboť vystoupení MERLIN z poslední doby jsou co do playlistu velmi podobná, stále ovšem dobrá.

      Po MERLIN měli na hlavní scéně vystoupit němečtí DEJA-VU, nicméně se tak nestalo. Vysvětlení se nikdo nedočkal – moderátorce se v neděli již zřejmě nedostávalo sil.

      Místo nich vystoupilo jakási české seskupení, jehož název jsem nepochytil (Doktor ….). Nezaujali bohužel ani předvedenou muzikou, proto nastal čas na větší pauzu.

      Po ní přišli na řadu čeští rockeři HARLEJ.



Bahno před hlavní scénou bylo zadupáno do země početným davem, který vděčně hltal harlejovské hitovky. Nechyběl ani „Svařák“, přestože slunce v tu chvíli pálilo a na jeho skutečnou podobu měl chuť asi málokdo. Pro metalové fajnšmekry sice nic moc, ale naživo předvedený melodický rock v dobře technicky i zvukově zvládnuté podobě na hlavní scénu podobného festivalu nesporně patří.



      Na následující nehynoucí CITRON dav sice nepatrně prořídl, nicméně své příznivce si Ostraváci stále udržují. Kapela letos točí po mnoha letech novou desku. Oživit slávu z konce osmdesátých let nebude lehké, nicméně jejich odvahu je třeba ocenit. Jejich set začal pozdě, byl provázen technickými problémy s popruhem u baskytary a zdálo se mi, že ani zpěvák nebyl úplně ve formě, nicméně publikum jej ve starých hitech podpořilo. Nevadil ani lehčí deštík, který letos tradičně kolem šesté hodiny odpolední do Spáleného Poříčí dorazil. Kyselá pachuť po Citrónech nezůstala.

      Pořadatelé se letos rozhodli pečovat o můj stravovací režim, když v době večeře na hlavní scénu vypustili STO ZVÍŘAT. Jestli se nepokousali, běhají tam ještě doteď, já u toho ale nebyl. Odpočinek před vyvrcholením večera i třídenního rockového mejdanu byl navýsost zapotřebí. Po jídle a po krátkém zastavení u Gambrinus stage, kterou trhali svým death metalem F.O.B., nastal čas pro návrat na hlavní scénu potýkající se s časovým deficitem.

      Tu zaplavili po odběhnuvších zvířatech ŠKWOR. Bahno bylo opět zadupáno davem hmyzožravců, kteří sborem pěli písně pražského kvarteta. Vystoupení tvořené výběrem největších hitů kapely bylo věru vydařené.



Rozdovádělo asi nejpočetnější dav, jaký se během víkendu před hlavní scénou sešel. ŠKWOR od počátku své hudební kariéry sází na prvky moderních metalových směrů s důrazem na melodické linky, což se líbí početnému publiku. Zlepšují se hudebně i textově, čehož dokladem budiž poslední studiové album s názvem „5“. Nicméně jejich písně působí (alespoň na mě) velmi podobně, opakují se v nich stejné postupy a často mám pocit, že na jednu hudbu by se dalo zazpívat i vícero jejich textů. To ovšem nesnižuje schopnost kapely zaujmout a pobavit publikum a o to hlavně na festivalech jde. Po této stránce kapela dokonale splnila svou úlohu.



      Po ŠKWOR nastal čas k poslednímu přesunu ke Gambrinus stage, kde na své vystoupení čekali polští deathmetalisté VADER. Není mi sice jasné, proč byli jako jeden z headlinerů festivalu odsunuti na Gambrinus stage, když na hlavní scéně dostali prostor do nedělního programu nepasující slovenští POLEMIC, nicméně to nemělo vliv na jejich strhující a technicky přesný death metal vrcholné úrovně (minimálně evropské). Sice nejsem skalním příznivcem tohoto metalového směru, ale dobrou práci i v tomto žánru rozeznám, a právě tu jsem při nedělním večeru ve Spáleném Poříčí zřetelně slyšel. S ohledem na únavu ušních bubínků mě osobně ani nevadilo, že vystoupení trvalo pouze 50 minut oproti ohlášeným sedmdesáti. Přesunout se ihned na zbytek slovenských POLEMIC na hlavní scénu by bylo urážkou metalových bohů, a proto mé kroky vedly k pivním cisternám.



      A pak to přišlo. Po dlouhé době jsem se posadil na zadek a smeknul sluncem ošlehanou kšiltovku. Před kým? Před Danem Bártou a postaršími pány z ALICE. Jediné letošní vystoupení původní sestavy ALICE s Danem Bártou jsem očekával s rozpaky nevěda, co si od něj slibovat. O pěveckých kvalitách Mr. Bárty jsem pochopitelně nepochyboval, ale přece jen před oživováním zašlé slávy bývám opatrný. V průběhu více než hodinového vystoupení byly mé pochyby pohřbeny hluboko do země. To, co Dan Bárta předvedl, se nedá žádnými obyčejnými slovy popsat. Ani slovo geniální není dostatečně výstižné pro strhující výkon, který ALICE a zejména její frontman předvedli. Směsku starých hitů skupiny i rockově upravených písní sólových zahráli bravurně. Dan Bárta byl ve skvělé pěvecké i osobní pohodě a koncert si očividně užíval, stejně jako všichni přihlížející. Naposledy jsem něco podobného zažil při obnoveném turné Kamila Střihavky a BSP. Nám rockovým fandům nezbývá než modlit se k rockovému bohu, aby nám Dana Bártu alespoň občas při podobné příležitosti půjčil a případně ho nechal vytvořit alespoň nějaký rockový projekt, který by nám jej připomínal. Byla by škoda takový talent nechat ležet ladem. Všimne si toho někdo?

      Jestliže se Dan Bárta v průběhu koncertu obával, zda bude jeho vystoupení důstojným vyvrcholením festivalu, byly jeho obavy zcela na místě. On totiž všechny předchozí zpěváky strčil do šuplíku a zahodil od něj klíč (Mr. BLAZE BAYLEY nechť promine). Zamkl tak i brány od sedmého, divácky zřejmě nejnavštívenějšího, inovovaného, přesto opět povedeného, ročníku BASINFIREFEST. Na jeho osmé otevření dne 2.7.2010 se nelze než s předstihem těšit.























Fotografie: Petr Holub a Franta Kroupa

Odkaz:
http:// www.basinfirefest.cz


zpět
Recenze přečtena: 3662x         Autor: hankye/Petr Holub