Whiplash ... Recenze ... Live
Nejnovější

Recenze:
ASMODEUS
MALIGNANT TUMOUR
MORTIFILIA
TERROR
NASTY RATZ

Recenze - live:

CANNIBAL CORPSE
HARLEJ
BASINFIREFEST 2014
HARLEJ

Rozhovory:
IMODIUM
NASTY RATZ
ABRAXAS
TONDA RAUER
D.O.P.

Články:
FESTIVALY A ROZHOVORY
BRUTAL ASSAULT TOUR 2012
ČERNÁ DÍRA XXXII.
ČERNÁ DÍRA XXXI.
VZPOMíNKY NA VADER

Nejčtenější

Recenze:
MASTURBACE
24.10.2006 | 16418 x
CALES
22.10.2006 | 13897 x
HARLEJ
05.10.2006 | 13421 x
HARLEJ
29.10.2006 | 13327 x
FORGOTTEN SILENCE
22.08.2006 | 13311 x

Recenze - live:
NOC PLNÁ HVĚZD
03.08.2006 | 34321 x
ARAKAIN, PANDEMIA
25.12.2006 | 14352 x
KORPIKLAANI a další
08.11.2006 | 14202 x
BRAINWASHING FEST
04.05.2006 | 14189 x
SSOGE, ENDLESS
24.01.2007 | 13897 x

Rozhovory:
MILOŠ "DODO" DOLEŽAL
06.11.2006 | 17472 x
HARLEJ
31.10.2006 | 17437 x

Články:
MASTERS OF ROCK 2007
13.01.2007 | 15713 x
ČERNÁ DÍRA XXIX.
18.12.2007 | 14656 x

 Whiplash
Počet recenzí: 1705
Počet recenzí-live: 235
Počet rozhovorů: 230
Počet článků: 98
Počet skupin: 1071
Počet odkazů: 92
MARILLION

25.11.2012 Praha, Retro Music Hall



Bylo to nekonečné čekání od posledního koncertu MARILLION, který byl už před nekonečnými třemi lety. Tehdy byla aktuální dvojdeska „Happiness Is The Road“. Náladotvůrci z Aylesbury se mezitím pobavili albem akustických coverů „Less Is More“ a na plnohodnotné album si udělali čas „až“ letos. Takže jejich další pražská zastávka byla ve znamení a na podporu novinky „Sounds That Can´t Be Made“. A že je to novinka vskutku povedená, o to se nebudeme přít.

Nevím proč, ale možná rozmlsán ne-zcela-nadprůměrnou návštěvností retrohalláckých koncertů ANNIHILATOR či AMORPHIS jsem naši výpravu svedl k pohodové předkoncertní kávě v přidružené restauraci. Posilnit se po dvouhodinové jízdě a šup do již evidentně dlouhé fronty u vstupu. Během srkání příjemného latté kolem nás jakoby nic prošli Hogarth a Trewavas s kufříky, typičtí britští turisté v Praze….a promeškané společné foto si budu možná vyčítat do posledních chvil svého života.

Po předběhnutí fronty k šatně a po vyřízení akreditace byl na pořadu dne nezbytný nákup merche (typický Čech: co kdyby na mě po koncertě už nezbylo…) a hurá do kotle… Ale po dvou krocích směrem k sálu nám bylo všem jasné jak se nám předkoncertní kafíčko nevyplatilo. Šeredně nevyplatilo. Klub byl našlapán fanoušky MARILLION k prasknutí! Samozřejmě jsem si nemohl myslet, že zrovna my jsme ti největší fajnšmekři a fandové „utajené“ britské pětice…ale tohle předčilo moje očekávání. Bylo tam teplo, bylo tam nepohodlno…prostě totálně plno. Ale moje druhé já bylo nadšeno. Tak přecejen se na koncerty chodí! Chce to jen vybírat ty správné interprety. Takovouhle návštěvnost třeba zrovna Hogarthovi a spol z celého srdce přeji. Zrovna jim, kteří už drahnou dobu jedou sami za sebe, bez podpory labelu. Přejít z jedné strany klubu na druhou nebo třeba jenom zahlédnout kapelu na pódiu kompletní se rovnalo úkolu pro zručného nadčlověka nebo třímetrového kulturistu….ale vem to čert. Jsou tady a my jsme tu s nimi!!

Začalo se hrát bez větší výstrahy a očekávaně: tedy „Gaza“ z novinky. Hogarth v bílém obleku s velkým hipísáckým znakem, kterým jenom podtrhoval angažovanost textu skladby, která je otvírákem i na albu samotném. Kupodivu hned po novince jsme zabrousili do roku 1987 a sálem se linula fishovská „Warm Wet Circles“. Na éru s Fishem se opravdu mezi lidmi nezapomíná, což dav demonstroval s přehledem odzpívaným refrénem. Ale venku je novinka a tak je třeba ji představit. Takže následuje popík „Pour My Love“, následovaný nabušenou „Power“, která byla jakýmsi prvním singlem, slyšitelným na netu. Bez atmosférické a nádherně otextované „Fantastic Place“ se snad nedá ani koncert MARILLION představit, ale hned po ní jsme ještě jednou kouknuli na aktuální album a sálem se rozezněla povedená titulní skladba. Potom „The Great Escape“, „King“ a akustikou rozcinkaná „Man Of 1000 Faces“…regulerní koncert končí. Aplaus nebere konce a všem je jasné, že se přidávat musí. A první přídavek není nic jiného než „Neverland“. Koukám na playlist vedle zvukaře a připravuji se na „No One Can“, Steve Rothery bere do rukou opět španělku…ale kdosi z publika zakřičí „Ocean Cloud“ a Hogarth se chytá a zavelí k sedmnáctiminutovému výletu lodí po oceánech. Neskutečná skladba. Znám ji ze studiové verze, znám ji z několika koncertních záznamů…ale přesto jsem zas a znova hypnotizován refrénem a vůbec melodiemi, které dokáže Hogarth vykouzlit. Hogarth vůbec dokazuje, že zraje jako víno. Ano, ano, je to klišé tahleta fráze…ale jiné přirovnání mě nenapadá. Totální hlasovou pohodu ukazuje i v opravdu závěrečné „Three Minute Boy“. Hogarth, Trewavas, Rothery, Kelly a Mosley jsou jeden živoucí organismus. Nebo dokonale synchronizovaný shluk organismů, fungujících v perfektní symbióze. Mosleyho bicí jsou vzorovým týmovým hráčem. Bělovlasý gentleman, ošlehaný léty hraní, který ví kdy a jak udeřit, kdy přidat a kdy naopak zdůraznit tempo pouhým ťuknutím. Kellyho roli v celkovém soundu MARILLION jsem docenil až po delší době – a je to role zásadní. Bez jeho klávesových ploch bychom poslouchali asi úplně jinou skupinu. Opět týmový hráč par excellence. A ta svatá trojice, která je asi nejvíce na očích? Trewavas je basový světoběžník, který je pro MARILLION opět nepostradatelným a jehož brilantní, přesto úsporná hra mě osobně dostává do kolen. Rothery je nové a lepší vtělení Davida Gilmoura. Možná je celkově kulatější a během husí kůži vyvolávajících sólíček se zdá, že pospává…ale má to, co by si přál mít každý kytarista – svůj vlastní trademark, díky němuž ho poznáte na sto honů. Hogarth zpívá skvěle, vkusně vše doplňuje na klávesy …a kytara? Tu má spíše jako rockerskou rekvizitu (smích). A je dobrý bavič, který si bez problému udělá srandu ze sebe i z druhých (viz.“Hotel California“ odzpívaný s textem z lahve minerálky). Ale gratulace Rotherymu, slavícímu ten večer zrovna narozeniny byla jistě upřímná. Mezi muzikanty to jiskřilo, tedy minimálně mezi těmi vepředu…což je po tolika letech (Steve Hogarth je v kapele od roku 1989) co říct. A jiskřilo to i mezi jevištěm a hledištěm. A nebylo divu, hudba MARILLION je - navzdory své náladovosti, uzavřenosti i otevřenosti, složitosti i zdánlivé prokouknutelnosti – univerzální. Publikum svoje MARILLION ctí a podporuje. Zahlédnout jste mohli starší ročníky i relativní mlíčňáky, plešaté i vlasáče a k mému údivu spoustu žen. Ke slyšení byla nejen čeština, ale i rodilá angličtina a ruština… Je lepší důkaz, že hudba lidi spojuje? Tedy až na toho nevrlého pána, před kterého jsem se postavil…ale ten, doufám lístek vyhrál (smích).

http://www.marillion.com


zpět
Recenze přečtena: 4981x         Autor: krusty