Whiplash ... Rozhovory ... Rozhovory
Nejnovější

Recenze:
ASMODEUS
MALIGNANT TUMOUR
MORTIFILIA
TERROR
NASTY RATZ

Recenze - live:

CANNIBAL CORPSE
HARLEJ
BASINFIREFEST 2014
HARLEJ

Rozhovory:
IMODIUM
NASTY RATZ
ABRAXAS
TONDA RAUER
D.O.P.

Články:
FESTIVALY A ROZHOVORY
BRUTAL ASSAULT TOUR 2012
ČERNÁ DÍRA XXXII.
ČERNÁ DÍRA XXXI.
VZPOMíNKY NA VADER

Nejčtenější

Recenze:
MASTURBACE
24.10.2006 | 16418 x
CALES
22.10.2006 | 13897 x
HARLEJ
05.10.2006 | 13421 x
HARLEJ
29.10.2006 | 13327 x
FORGOTTEN SILENCE
22.08.2006 | 13311 x

Recenze - live:
NOC PLNÁ HVĚZD
03.08.2006 | 34321 x
ARAKAIN, PANDEMIA
25.12.2006 | 14352 x
KORPIKLAANI a další
08.11.2006 | 14202 x
BRAINWASHING FEST
04.05.2006 | 14189 x
SSOGE, ENDLESS
24.01.2007 | 13897 x

Rozhovory:
MILOŠ "DODO" DOLEŽAL
06.11.2006 | 17472 x
HARLEJ
31.10.2006 | 17437 x

Články:
MASTERS OF ROCK 2007
13.01.2007 | 15713 x
ČERNÁ DÍRA XXIX.
18.12.2007 | 14656 x

 Whiplash
Počet recenzí: 1705
Počet recenzí-live: 235
Počet rozhovorů: 230
Počet článků: 98
Počet skupin: 1071
Počet odkazů: 92
RED BARON BAND
Jediná cesta



     Inu, to se tak někdy věci schumelí… Zkrátka jsa velký příznivec stylu zvaného už po celá desetiletí hard rock dolehly ke mně, zásluhou jejího manažera Jerryho, až letos tóny po všech myslitelných stránkách obrovsky talentované pražské formace RED BARON BAND, která se krom nepřeslechnutelných vlivů i jiných žánrů včetně blues tímto stylem ponejvíce zaobírá. A ihned mě ony znamenité tóny oslovily, a to tak, že mocně. Vstřebal jsem její prozatím tři vyšlá alba, kdy především to poslední, loni vydané „Music Must Change“ (viz recenze na jiném místě), mě jak se tak říká totálně dostalo, načež jsem se tedy nemusel vůbec rozhodovat o pořízení s kapelou následujícího rozhovoru. Z něho je možné se dozvědět takřka vše v danou chvíli podstatné, přičemž jsem se s Mirkem Jechem (zpěv, harmonika), Paulem Kowaczem (kytara, zpěv), Jiřím G. Rubešem (baskytara) a Radkem Minerem Horníkem (bicí), kdy tedy chyběl toliko Vilém Mikyška (hammondové klávesy, zpěv) nějak nemohl shodnout, jak si můžete také přečíst, v názoru na výkladu pojmu retro rock ve vztahu k tomu, co oni dělají. Dle mých rozlišovacích schopností, jakkoliv je zahraná v podstatě svěže moderně, se ona muzika ohlíží zpět, evokuje rocková 60. a 70. léta, připomíná jejich existenci, čerpá z nich, navazuje na ně a rozvíjí je, pročež si nemohu pomoci, ale pojem retro rock mi k nim padne jako ulitý. Ale to je věcí názoru, kdy záleží na úhlu pohledu.

Stanovili jste si tehdy v roce 1993, kdy jste začínali, á priori nějaké ambice, s jakými jste do toho šli?

Radek: Vyprodat Wembley.
Paul: Založit nejslavnější kapelu na světě, většina lidí o tom snila a když tvrdí, že ne, tak jim nevěřte.


Ve vašich raných počátcích, kdy jste se ještě jmenovali Burning Ray, jste se oddávali tvorbě výsostně instrumentální. Nebyli zpěváci, nebo vaše prvotní hudební záměry byly ještě poněkud jiné?

Paul: Zpěváků bylo vždy málo a my jsme chtěli hrát a tak nezbylo nic jiného než to utáhnout instrumentálně. Už od začátku byla touha pořád hrát a dělat nové věci.
Radek: Zpěváci jsou v naší vlasti kapitola na slohovou práci, my jsme ovšem kapela klikařů.


Jako kapela působíte už 14 let, přičemž už v roce 1995 jste nesli jméno Red Baron. Jak si vysvětlujete, že i navzdory tomuto už poměrně dlouhému času nejste na české rockové scéně zase až tak moc exponovaní?

Jirka: Je to dáno s největší pravděpodobností tím, že kapela vznikala přesně v době, kdy měl v našich zemích hardrock z hlediska trendu odzvoněno... Do značné míry se na tom podepsali i dramaturgové klubů a festivalů. Pozoroval jsem to s velikým zděšením jakožto tehdejší člen další hardrockové kapely Achilles. Od konce 80. let až zhruba do roku 1994 jsme hráli poměrně úspěšně a často, ale pak náhle, jako když utne, se na hardrock začalo pohlížet až téměř s opovržením. Nikoho už nezajímaly hammondky a moogy, změkčovaly a příliš komplikovaly muziku, přišla doba kytar, vše se zjednodušilo, vytratila se poetika a melodičnost, zmizely skutečné emoce... A tak je to víceméně až dodnes. I když...
Mirek: Tak tohle myslím souvisí s fungováním hudebního průmyslu v Čechách, což je otázka na hodně dlouhou debatu. Probral bych to v hospodě…
Radek: Potřebovali bychom člověka, říkejme mu třeba manažer, který v tom umí chodit, neboť nám tato stránka věci zkrátka nejde. Momentálně se to s jedním rýsuje nadějně, ale abych to nezakřikl tak raději mlčim.
Paul: Je to dané spoustou okolností, jednak v kapele bylo několik osobností, které to v hudbě nechtěli nikam pořádně dotáhnout, protože to obnáší poměrně dost tvrdou a náročnou práci, která zabere hodně času. Pak měla skupina dost velké štěstí na manažery, kteří byli neschopní něco zařídit. Myslím, že oba tyto problémy se nám podařilo vyřešit, a tak doufáme, že to přinese své ovoce.




Retro rock, kterým se dle mého názoru prezentujete, mi jako příznivci rockové muziky především 70. let fascinuje, ale nedomníváte se, že jde právě o muziku především pro staromilce, vždyť už jenom ty tóny klasických „hammondek“, a že tudíž nebude jednoduché oslovit širší rockovou veřejnost?

Jirka: Nejsem si jist, že pojmenování retro rock je tu zcela namístě. Hrajeme muziku přesně tak, jak ji cítíme, bez ohledu na současné trendy a děláme to, jak nejlíp umíme. A to nejde bez těch nejlepších nástrojů, mezi něž hammondky nesporně patří. Nemyslím si, že by z hlediska bezprostřednosti a vřelosti mohly digitální nástroje předčít ty klasické, elektromechanické, či analogové... Takže nejde o žádný retro rock, je to v podstatě rock 21. století hraný srdcem na klasické, časem ověřené nástroje, při použití přirozených, a tudíž i nadčasových hudebních postupů. Sdělení našich skladeb mi připadá naopak velmi současné a moderní, snad až rovněž nadčasové, koneckonců jako hardrock potažmo blues sám. O oslovení širší rockové veřejnosti se vůbec neobávám, na naše koncerty chodí posluchači širokého věkového spektra, od teenagerů až po důchodce. Jen jich není tolik, jako třeba na hiphopových akcích. Ale to už je spíše dáno mentalitou, neschopností či neochotou vnímat něco navíc.
Mirek: Mně se moc nelíbí označení „retro“. Je sice pravda, že hard rock má, alespoň jak se dnes zdá, svůj zenit za sebou, ale je to stále živá muzika. Ikony hard rocku stále koncertují a říká se snad o nich, že hrají „retro“ styl? Myslím, že hard rock je jednoduše hudební styl, který zkrátka dnes neposlouchá tolik lidí, jako kdysi. Ale co si budeme povídat, lidi jsou obecně většinou snadno zmanipulovatelné subjekty a rozhodně to nejsou oni, kdo vybírá současný hudební trend. Kdyby se několik mediálních a hudebních magnátů domluvilo, bude během roku zase světu vévodit hard rock. A oslovení širší hudební veřejnosti s tím úzce souvisí. Hard rock dnes zkrátka „nefrčí“.
Paul: To je otázka, například na našem profilu na stránkách „Banzone“ je zaregistrovaná devadesátiprocentní základna fanoušků od 16 do 25 let, hodně podobné je to i na stránkách „My Space“. A to samé se dá říct i o koncertech, chodí sice i starší, ale rozhodně jich není většina. Když hrajeme na nějaké festivalu, kde nás větší část publika slyší poprvé, vždy to dopadne hodně pozitivně. Spíš je to obecně vžitá představa o tom, že tahle hudba už je mrtvá, že lidi už nemají zájem. Proč si to samé nikdo nemyslí o blues nebo jazzu?


Dle poslechu vašich nahrávek soudím, že používáte klasický analogový zvuk, nebo se snad mýlím? A pokud je tomu tak, je důvodem to, abyste zdůraznili své retro hudební zaměření?

Jirka: Tak na tuto otázku jsem již v podstatě právě odpověděl. Používáme, pokud je to alespoň jen trošku možné, to nejlepší, co lze použít a využít. Tedy analogové nástroje a přístroje, dá-li se to tak zjednodušeně říci. Dávají znatelně vřelejší a „upřímnější“ zvuk a dokáží až k posluchači přenést naše emoce, naléhavost sdělení. Jejich ovládání, transport i údržba jsou samozřejmě daleko komplikovanější, ale nejsme lenoši. Něco za něco. Takže opět nejde o retro, ale do značné míry o nutnost.
Mirek: Nevím, jak ostatní, ale můj postoj k analogu je nejspíš typu „stará poctivá práce“. Je to spíš srdeční záležitost, než výsledek nějaké logické úvahy. Ale u hudby jde koneckonců především o pocity…
Paul: Ano, analog používáme od nástrojů až po záznam, jak jen to jde, tak se snažíme o nahrání zvuku přesně tak, jak zní na živo. Je to sice ta nejdražší cesta, ale taky ta nejpoctivější. Digital požere spoustu pocitů a zvuků a je to takový studený, nic pro nás. Lepší, když je tam atmosféra a magie. Ve světě i u nás je opět velký zájem o analogovou techniku a nástroje a největší světová studia jí chytře nikdy nerozprodala.


Á propos, sound díla „Music Must Change“ mi oproti počinu „In The Light“připadá dynamičtější a soudržnější. Cítíte to taky tak?

Radek: Přesně.
Jirka: Je to skutečně tak. „Music Must Change“ je opravdu více kompaktní. Je více „písničkové“, tudíž tak chtě nechtě musí působit. Další, v současnosti již připravované album, na tom bude ještě lépe...
Mirek: „Music Must Change“ je můj první počin v kapele. Nahrávat se začalo několik týdnů po mém příchodu. Nechtěl bych tedy, aby to vypadalo, že nějak přeceňuji svůj přínos, koneckonců jsem se na albu koncepčně nijak nepodílel, ale „Music Must Change“ je fakt nejlepší. Důvodem bude asi i to, že se ve svém pojetí netříštilo díky odlišným vlivům. Nebudu to dál rozpitvávat, ale souvisí to s odchodem Honzy Holečka, kterého mimochodem považuji za skvělého zpěváka a muzikanta.
Paul: Ano, to je pravda. Každý se učí a i my už o tom jak udělat lepší nahrávku víme daleko víc než v dobách „In The Light“. Nad zvukem „Music Must Change“ jsem nakonec převzal otěže společně s Radkem a byl to krok vpřed. V dobách „In The Light“ do toho kecalo moc lidí a výsledek není tak kompaktní. Další fakt je ten, že „Music Must change“ se točilo v akusticky lepších prostorech. Vždy je to taky o penězích.


Používáte vcelku bohatá aranžmá, avšak jak vznikl nápad využívat dechovou nebo smyčcovou sekci, které dle mého cítění k vaší muzice náramně sedí, ačkoliv na opusu „Music Must Change“ jste oproti jeho předchůdci „In The Light“ ty „dechy“ poněkud upozadili…

Jirka: Je to opět otázka vřelosti a rozšíření možností z pohledu vyjádření pocitů a nálad. Smyčcová a dechová sekce tyto možnosti značně rozšiřují. Rovněž aranže lze mnohem více rozvinout. Kapela získává „soulový“ nádech. Nic by se však nemělo přehánět, a proto i ten ústup na „Music Must Change“.
Mirek: Na „In The Light“ je, jak to vidím já, dechů až moc, navíc ne zrovna citlivě namíchaných. Asi k tomuto závěru došli i ostatní. Jelikož jsem se nepodílel na aranžích, nemůžu toho o tomto tématu o moc víc říci, ale střídmější použití dechů je podle mého názoru dobré i z toho důvodu, že na živých koncertech sebou dechovou sekci většinou nemáme, takže album se tak víc přibližuje skutečnosti.
Paul: Experimentování s obsazením nástrojů najdeš na všech deskách naší kapely a „In The Light“ bylo v tomto směru takovým vrcholem. Na „Music Must Change“ jsem si poprvé sám vyzkoušel aranžování dechové sekce, ale nechtěl jsem to s ní přehnat. Záměr byl spíš nechat vyznít kapelu hodně podobně jako na živo. A taky byl prostor pro jiné nástroje, které RED BARON BAND ve zvuku neměl, jako elektrické housle nebo vibrafon.


Z vašich alb je cítit spousta odkazů, ponejvíce slavných klasických hard rockových kapel, a to ať už britských či zámořských. Kterými však se vy sami cítíte být nejvíce ovlivněni?

Jirka: Myslím, že jsme ovlivněni úplně všemi, které jsme kdy měli možnost slyšet či dokonce i vidět. Většina z nich však zanikla již v průběhu 70. let. V mém případě nejde ani tak o konkrétní kapely, jako spíše o obecně obrovské nasazení a naléhavost, s jakým naši předchůdci svoji muziku, zejména na pódiích, prezentovali. Dalo se jim věřit. Dnes o tomto v muzice pochybuji...
Mirek: Můj hudební záběr není omezen jen na hard rock, takže ty vlivy byly z různých stran. A jelikož v kapele zpívám, omezím se na ty pěvecké; v první řadě Robert Plant. Nesnažím se zpívat jako on, myslím, že mám i jiné dispozice, ale co se prožitku a energie v přednesu týče, je to u mě vzor číslo jedna.
Paul: Nechceme se nikomu podobat, ale samozřejmě se do naší muziky promítá to, co posloucháme. Ale je toho takové množství, že nevím, co jmenovat. Spíš to ale sledujeme po aranžerské stránce. Od klasické hudby přes jazz, folk, blues, rock, art rock, jazzrock, po hard rock, je toho hodně.


Jak velkým přínosem je pro kapelu zpěvák Míra Jech, jenž před pracemi na „Music Must Change“ vystřídal Honzu Holečka?

Radek: Nechci zabíhat do detailů, ale velkým.
Jirka: Míra je na dnešní poměry na naší hudební scéně velice charismatickou postavou, se vším všudy. Tedy i se svými sklony k bohémství a problematickou ovladatelností. Ale to je právě to, co z něj dělá charismatického frontmana. Pro kapelu je důležité, že pokud se Míra rozhodne jít do něčeho naplno, bezezbytku tak učiní. Cítím, že v poslední době se tak děje stále častěji, což se znatelně projevuje na stále rostoucí „nadupanosti“ našich koncertů. Míra je kromě skvělého zpěváka rovněž zručným instrumentalistou. Takže rozhodně nikterak nepokulhává za svým předchůdcem Honzou Holečkem, o jehož kvalitách rovněž nepochybuji.
Paul: S Mirkem taky začal rychlejší proces tvorby nových skladeb, já mám rád, když se pořád děje něco nového. Tak tedy díky Míro.


Kterak vznikla ona vaše koncertní spolupráce se slovutným slovenským mágem klávesových nástrojů Mariánem Vargou? Přeci jenom jeho muzika je posazená trochu jinde než ta vaše, ačkoliv vaše inspirace v progresivních rockových kapelách je také nabíledni.

Radek: Byla to náhoda nebo nebyla? Je vůbec něco náhoda? Nevím.
Paul: Když jsem se dozvěděl, že bude mít Marián Varga koncerty ve „Vagonu“, tak jsem začal přemýšlet, jak to s ním spojit. Nakonec po dohodě s jeho manažerkou to dopadlo dobře a „Vagon“ byl na dva dny náš.


Došly patřičného využití pohyblivé obrázky ke skladbě „Remedy“ a co jejich vznik kapele dal?

Jirka: Myslím, že ano. Spojení dobré muziky s obrazem může umocnit dojem. Klip k písničce „Remedy“ proběhl v několika televizích a pomohl tak dostat se Redbaronům do širšího povědomí. Dodnes je možné jej vcelku pravidelně zahlédnout i v zahraničí. Brzy k němu přibude klip další, a to k písničce “Music Must Change“.
Radek: Patřičného určitě ne. Kapele daly naopak jistou zkušenost, ale to je interní a tajné. Takže pšššt. Paul: Já k tomu doplním, že na internetu klip stahuje poměrně hodně lidí především z našich stránek.


Už má kapela tak nějak všeobecné představy o podobě své nadcházející nové desky?

Radek: Nevím, co si představuje kapela, já to vidím jasně. Bude ještě lepší, než vše co jsme doposud vytvořili. A běda jim, jestli mi to nepůjde.
Jirka: Materiál na novou, v pořadí již čtvrtou, desku je již připraven a jediné, co smím v tuto chvíli prozradit, je to, že bude ještě lepší, než ta předešlá a že bude nepatrně psychedelická. Prostě opět tak, jak to cítíme.
Mirek: Před časem jsme plánovali zkomponovat rockovou operu. Z různých příčin jsme od tohoto projektu prozatím ustoupili. Myslím, že další deska by mohla být něco jako The Best z neuskutečněné, nebo ještě lépe fiktivní rockové opery. Náznak příběhu, jehož některé části chybí a posluchač si je musí domýšlet. Třeba by to byl hezký odrazový můstek k dokončení našeho původního úmyslu…
Paul: Většina desky bude vznikat v našem studiu, které právě budujeme. Nových skladeb máme hodně a tak trochu to bude koncepční deska. Věřím v to, že zvukově bude ještě lepší než ta poslední.


Nedá mi to, abych se vás nezeptal, protože koho jiného když ne vás, co říkáte na skutečnost, že se byť k jedinému koncertu, a to v Londýně, sejdou legendární Led Zeppelin?

Radek: Jestli tam nebudu hrát, tak se alespoň podívat, co?
Jirka: Čas od času se takové věci dějí. Myslím, že něco obdobného se stalo zhruba před 20 lety. Nevěřím však, že by se to mohlo byť jen přiblížit zážitku z koncertů Led Zeppelin na počátku 70. let v původní sestavě. Byla zcela jiná doba a lidé i jejich hudbu vnímali jinak. Máme v plánu se na koncert podívat, ale nemám žádná očekávání, neboť nechci být zklamán. Prostě se zaletím podívat na koncert skvělých muzikantů, kteří zahrají něco z repertoáru bývalých Led Zeppelin.
Mirek: Jedu tam.
Paul: Pojedeme všichni, o tom není co diskutovat.


Co můžete na závěr prozradit o postavě Červeného barona, podle něhož jste si dali jméno?

Radek: Tak to je téměř nemožné, neb jeho postava je latentní. Poslední pokusy ovšem ukázaly, že dojde-li ke kulovému blesku v jeho těsné blízkosti, na 0,315 pikovteřiny lze tuto postavu spatřit.

Diskografie:
The First Album 2000
In The Light 2003
Music Must Change (singl) 2004
Remedy (singl) 2006
Music Must Change 2006

Odkaz:
http://www.redbaronband.com


zpět
Rozhovor přečten: 5418x         Autor: Vratislav Šantroch