Whiplash ... Rozhovory ... Rozhovory
Nejnovější

Recenze:
ASMODEUS
MALIGNANT TUMOUR
MORTIFILIA
TERROR
NASTY RATZ

Recenze - live:

CANNIBAL CORPSE
HARLEJ
BASINFIREFEST 2014
HARLEJ

Rozhovory:
IMODIUM
NASTY RATZ
ABRAXAS
TONDA RAUER
D.O.P.

Články:
FESTIVALY A ROZHOVORY
BRUTAL ASSAULT TOUR 2012
ČERNÁ DÍRA XXXII.
ČERNÁ DÍRA XXXI.
VZPOMíNKY NA VADER

Nejčtenější

Recenze:
MASTURBACE
24.10.2006 | 16417 x
CALES
22.10.2006 | 13896 x
HARLEJ
05.10.2006 | 13419 x
HARLEJ
29.10.2006 | 13325 x
FORGOTTEN SILENCE
22.08.2006 | 13310 x

Recenze - live:
NOC PLNÁ HVĚZD
03.08.2006 | 34319 x
ARAKAIN, PANDEMIA
25.12.2006 | 14351 x
KORPIKLAANI a další
08.11.2006 | 14201 x
BRAINWASHING FEST
04.05.2006 | 14187 x
SSOGE, ENDLESS
24.01.2007 | 13895 x

Rozhovory:
MILOŠ "DODO" DOLEŽAL
06.11.2006 | 17470 x
HARLEJ
31.10.2006 | 17432 x

Články:
MASTERS OF ROCK 2007
13.01.2007 | 15712 x
ČERNÁ DÍRA XXIX.
18.12.2007 | 14653 x

 Whiplash
Počet recenzí: 1705
Počet recenzí-live: 235
Počet rozhovorů: 230
Počet článků: 98
Počet skupin: 1071
Počet odkazů: 92
JIŘÍ ROGL




Ahoj, kde a co jsi naposledy fotil?

Byli to kultovní BLACK LABEL SOCIETY v pražském KC Vltavská. Takové focení je radost - Zakk Wylde i jeho spoluhráči jsou vizuálně velice „výrazné“ typy; těší mě, když se ta jejich energie podaří přenést i na fotografie a z těch pak i na čtenáře, kteří je uvidí v časopise, nebo na netu.


Jak ses dostal k fotografování a pamatuješ ještě na svůj první přístroj?

Tak nějaký vztah k fotografování jsem měl už z domova – hodně fotil táta a fotky jsme pak společně vyvolávali v koupelně, předělané vždy na pár hodin na improvizovanou fotokomoru. Často jsem chodil na fotografické výstavy a sám také tak trochu fotil – krajinky, kamarády a vůbec všechno kolem sebe. Tehdy jsem používal ruskou zrcadlovku ZENIT a také předválečný měchový přístroj značky BÍRBAUM – to byl mimochodem vynikající československý výrobek, je dodnes funkční a nedávno jsem ho odprodal jednomu muzeu. To je ale všechno můj skutečný „fotopravěk“, čili nějaký ten konec sedmdesátých a začátek osmdesátých let. Následovala předlouhá pauza; období, které Tě asi nejvíc zajímá, přišlo až s příchodem nového milénia. Byl jsem vždy velký rockový fanoušek a tak jsem na konci devadesátých let uvítal možnost publikovat v tehdejším časopise ROCK&POP – nešlo tehdy ještě o fotografie, ale především o kratší články, reporty z koncertů a tak podobně. Po práci tehdejších rockových fotografů jsem ale již tehdy pokukoval, sledoval ji a říkal jsem si, že to je to, co by mě možná bavilo, naplňovalo a třeba bych to uměl stejně dobře a možná i líp. Tehdy jsem si v bazaru koupil analogovou zrcadlovku Canon EOS 500N, s kterou mimochodem občas fotím dodnes, vyrazil do pražského RockCafé na koncert kapel Threshold a ARK a sám pro sebe si ho nafotil. Měl jsem to štěstí, že jsem tam potkal Toma Pakostu, šéfredaktora tehdy právě vznikající české mutace magazínu Classic Rock a ten mě o pár fotek pro časopis poprosil. Líbily se mu a tak řekl: „Ok, budeš náš fotograf“ a hned mě akreditoval na koncerty YES, SLIPKNOT, CRANBERRIES a další a další. Mimochodem ti Threshold a ARK v RocCafé hráli 11.9.2001 – to datum se dobře pamatuje, že?

Začínal jsi jako bubeník, jak vzpomínáš na tuto dobu a kterými kapelami jsi prošel?

Možná není úplně přesné mluvit o mém bubnování jen jako o jakési vzdálené minulosti; od roku 1980 s kratšími, či delšími pauzami a na různých, vždy ale pouze amatérských úrovních hraju vlastně dodnes. Moje první kapela se jmenovala Železná neděle, byla to jedna z prvních metalových kapel u nás. Potom jsem hrál s Otou Herešem a Mirkem Machem v „předhenychovském“ Töru, pak se zábavovou kapelou Labyrint, následovala Divá Bára a krátce Merlin Danna Horyny. V devadesátých letech jsem znovu obnovil Železnou neděli, chvíli si zkusil moderní crossover v seskupení Pangea a poslední regulérní kapelou byl Faidon, opět tradiční metalová parta. Co se týče vzpomínek, samozřejmě se zažilo spoustu legrace, jak to asi každý chce slyšet, ale vzpomínám i na množství zášti, závisti, nevraživosti a intrik, v osmdesátých letech jsme si taky všichni pěkně „užili“ s bolševikem – tehdejší „přehrávky“před komisí bych přál všem současným kapelám, které nosí na čepici rudou hvězdu a na triku Che Guevaru (smích). Ale jak říkám, vzpomínám raději na všechno to dobré, na kamarády, se kterými jsem měl možnost hrát a se kterými se dodnes při různých příležitostech vídám. V současné době máme s kolegy, hudebními publicisty Tomášem S. Polívkou a Iljou Kučerou ml. příležitostné bluesrockové trio The Critics, zatím jsme tedy hráli jen na jedné vernisáži (nutno říct, že úspěšně, hehe), ale chystáme další „performance“)

Fotíš i někde jinde než na koncertech? Třeba známé, rodinu, pěknou krajinku?

Nejsem takový ten typ fotografa, který nosí foťák všude s sebou a tu a tam je mi to i líto, když vidím něco, co by stálo za zaznamenání. Bavilo mne ale třeba focení na výletě v Paříži, vyrazil jsem i zvěčnit si po letech opět zasněženou Prahu, samozřejmě jako správný otec fotím i svou bezvadnou dcerku, občas nějakou hezkou kamarádku a tak. Něco jiného je také tzv. focení „na kšeft“, které ale někdy nemusí být nezajímavé – jsou to různé společenské akce, produktová fotografie, fotil jsem třeba také květinovou výzdobu pro malý krámek na Václavském náměstí, nebo chovné koně v Panenských Břežanech. Nesmíš taky zapomenout, že focení muziky není jenom focení na samotných koncertech, ale také různé tiskovky, sessions, rozhovory a občas také promo fotky pro kapely.

Jak se změnila a mění technika od dob Tvých začátků a jak teď vypadá Tvé současné nádobíčko?

Pomineme – li to nejzásadnější, tedy přechod od analogu k digitálu, dalo by se říct, že se zcela radikálně zvýšila tzv. dostupnost fotografie – tedy parametry přístrojů jdou stále nahoru a cena dolů a tak může dnes slušně fotografovat opravdu každý – otázkou je, zdá má svým počínám co sdělit svému okolí. Já osobně si na vybavení kdovíjak nezakládám, čímž občas sklízím opovržení, některých, především těch o hodně mladších, kolegů (smích), stále jsem věrný Canonu EOS, mám dvě digitální a dvě analogová těla a tři docela slušné objektivy, zakoupené většinou v bazaru.

Nemyslíš že současný věk digitální fotografie tak trochu „zabíjí“ klasické fotky? Fotí se dnes ještě vůbec na profesionální úrovni na kinofilm?

Tohle by bylo samozřejmě na delší povídání. Osm let jsem pracoval v jedné prestižní fotolaboratoři a zažil tu právě ten postupný, ale ve výsledku radikální, výše zmíněný přechod od starého k novému. Zpočátku si většina fotografů, mnohdy zvučných jmen, vůbec nepřipouštěla, že by se jich digitalizace nějak mohla týkat a nakonec se zkrátka buď museli přizpůsobit, nebo je to pohltilo. Tedy alespoň v té komerční sféře, v té umělecké sféře má samozřejmě klasická fotografie své místo – jen bych Tě drobátko poopravil, není to pouze kinofilm, ale především větší formáty. Já osobně v současnosti na „klasiku“ fotím většinou černobíle – teď zrovna toho Zakka Wyldea jsem si zkusil tak i tak.

S kterými časopisy nebo e-ziny spolupracuješ?

V první řadě je to tištěný ROCK HARD, tedy jeho slovenská, či spíše slovensko-česká verze, dále ROCKSHOCK (www.irockshock.net), který sice již dlouho nevychází v tištěné verzi, ale je to pro mne srdeční záležitost, externě spolupracuji i s magazínem pro muzikanty MUZIKUS, s hudebním magazínem ROCK+ (www.rockplus.cz), který vychází v pdf verzi a také s webem BESTROCK (www.bestrock.cz). Občas se mi něco objeví i jiných časopisech, naposledy to by třeba německý Metal Hammer, kde mi vyšla celostránková fotka z pražského koncertu Guns and Roses. Považuji se tedy spíše za nezávislého fotografa, což sice zní docela dobře, občas to ale není až tak úplně praktické.

Dá se dnes fotografováním uživit?

Fotografováním jako takovým určitě a je pár takových, kterým se daří velice dobře. Fotografováním muziky, alespoň tedy u nás, bohužel ne a taky u toho málokdo vydrží; já osobně mám vedle této bohulibé činnosti normální civilní zaměstnání.

Zpátky k hudbě. Toto je rozhovor pro Czech Fan Club Iron Maiden, kdy jsi poprvé „mejdny“ slyšel (jaké album?) a jaký na Tebe měla jejich hudba vliv?

Opět téma na samostatný rozhovor. Hádej, proč se moje první kapela jmenovala Železná neděle? (smích). V roce 1982 mi přinesl na zkoušku náš tehdejší nový basista, dnes samozřejmě člen Arakainu, Zdeněk Kub magnetofonovou kazetu, kde na jedné straně bylo první album Iron Maiden a na druhé Killers – vnímám tedy tyhle dvě „DiAnnovské“ desky dodnes jako dvojalbum, i když o trochu víc se mi líbila „jednička“. Do té doby jsem z těch „západních“, u nás těžko dostupných kapel, poslouchal třeba Black Sabbath, Deep Purple, či Rainbow – tohle ale bylo něco zcela nového, ta dravost, energie a zároveň nám imponovala ta technická, pro nás tehdy zcela nedosažitelná přesnost. Hned jsme zařadili to koncertního repertoáru Železné neděle tři kousky od „železné panny“ - Remember Tomorrow, Running Free a Wrathchild. Krátce nato přivezl spolužákovi tatínek z Francie na vinylu tehdejší „novinku“ The Number of the Beast – chvíli jsme si nemohli zvyknout na „nového“ zpěváka, ale pak jsem tu desku slyšel snad tisíckrát. Moje maminka za mnou chodila do pokoje a ptala se: „Jiříku, a to je ještě hudba, tohle?“. Nikdy by mne nenapadlo, že bych tuhle kapelu mohl někdy vidět živě, ale stalo se tak hnedle v roce 1984, krátce před vydáním alba Powerslave, neskutečné se stalo skutkem a „mejdni“ zahráli na parkovišti před budapešťským Népstadiónem v tehdy mírně liberálnějším Maďarsku. Strastiplná cesta českých mániček na tuhle nezapomenutelnou show by opět vydala na samostatnou kapitolu. Pak jsem kapelu v Budapešti viděl i v roce 1986 na turné k albu Somewhere in Time a o dva roky později v rámci 7th Tour of a 7th Tour. Po následném pádu železné opony už bylo všechno samozřejmě jinak, ale kdyby mi někdo řekl, že jednou budu s „maiden’s“ sedět u jednoho stolu, asi bych ho zmlátil.

Jakou hudbu rád posloucháš?

Jak už bylo řečeno, mám rád klasický hardrock a to ne jen ty staré zmíněné party, ale vlastně i všechno to, co z nich vzešlo; totéž vlastně platí o metalu, který je dnes již jako styl dost těžko definovatelný – když bych začal jmenovat, na někoho bych určitě zapomněl… Čím jsem starší, tím širší je spektrum hudby, kterou mám rád – hodně si dnes užívám bluesové koncerty, mám rád takový ten „power blues“, jaký dělá třeba Joe Bonamassa, Danny Bryant, nebo Eric Sardinas, díky focení jsem taky viděl spoustu tzv. popových koncertů, na které bych normálně asi nešel a tak dokážu ocenit i ohromnou profesionalitu Pink, či Robbieho Williamse. Jó – a taky RAMONES !!! Gabba Gabba Hey!

Kterou kapelu si nikdy nenecháš ujít.Máš nějakou takovou „srdcovku“?

Jsem velký milovník velkých rockových hlasů, ten největší vlastnil Ronnie James Dio, mám rád Davida Coverdlea, Glenna Hughese, Chrise Cornella, moc se mi líbí Magnus Ekwall (ex-The Quill), Johnny Gioeli a především čím dál známější Jorn Lande – toho jsem viděl prvně právě na inkriminovaném koncertě 11. září 2001 v dresu ARK a od té doby jeho počínání s povděkem sleduji; je mi ctí, že se již několik let známe i osobně a pár mých fotografií si průběžně vybral pro booklety svých CD. Teď mě ale vlastně napadá, že jsem si nenechal ujít ani žádný koncert Iron Maiden – viděl jsem je celkem osmnáctkrát !!!

Seznámil ses jistě za dobu své činnosti se spoustou slavných lidí, kdo z nich na Tebe nejvíc zapůsobil? Jedno je-li z české scény či zahraničí.

Tady by bylo dobré oddělit ty, se kterými se člověk měl možnost poznat blíže a ty, jejichž charisma na Vás zapůsobilo pouze „jednorázově“ tedy třeba během jednoho rozhovoru. K těm prvním určitě patří právě parta kolem Jorna a vlastně i Jorn samotný, pár krásných dní jsme tu třeba prožili také se švédskými The Quill; z té druhé skupiny na mne velice dobře zapůsobil Roger Glover z Deep Purple, nebo Dave Murray během rozhovoru v pražské T-Mobile Aréně v roce 2003. Z těch tuzemských bych jmenoval alespoň jednoho člověka, kterého si moc vážím – je to Ivan Pelíšek, dnes již bohužel bývalý bubeník kultovních Abraxas – býval mým bubenickým vzorem a později na mne velice zapůsobil i lidsky.

Jako fotograf ses jistě dostal do míst, kam obyčejný fanda nemá přístup, máš nějakou zajímavost ze zákulisí?

Tahle představa je možná trochu zkreslená a zdaleka se vždy nedostanu všude, výjimkou jsou snad některé festivaly; velkým zážitkem ale pro mne bylo, když jsem mohl být přítomen dění kolem příprav koncertu Iron Maiden v pražském Edenu v roce 2008. Byl jsem tam coby osobní fotograf ostravské Salamandry, která tu hrála jako předkapela a tak jsem si mohl pěkně prozkoumat „střeva“ toho obrovského pódia: improvizovanou místnost, odkud hraje Michael Kenney, opelichaného čerta, jež se zjevuje v The Number Of The Beast, viděl jsem, jak funguje Eddie – nádhera.

Zpět k fotografii, používáš pouze aparáty, nebo upravuješ fotky i softwarově?Mám na mysli v poslední době tolik populární HDR a podobně.

Nikdy bych nepustil do světa fotografii, na kterou jsem „nejuknul“ v Adobe Photoshopu.

Jaké fotografie si nejvíc ceníš a jak vznikla?

Těžká otázka… ale jo – dost populární je tenhle plivající Zakk Wylde (viz. příloha). Fotka je z pražského koncertu Ozzy Osbournea v roce 2007. Ozzy, u kterého Zakk tehdy působil jako kytarista, se na tomhle turné vůbec nesměl fotit, ale naštěstí tu byli Zakkovi Black Label Society jako první z dvou předkapel (druzí byli KORN) a ty se fotit směly. Jenomže koncert začínal už v 18.00 (!), což jsem netušil a dorazil tak už když BLS hráli třetí skladbu. Vzhledem k tomu, že focení bylo povoleno tradičně pouze během prvních třech skladeb, měl jsem na to tak maximálně minutu – a vidíš, zadařilo se! Fotka pak vyšla jako titulka Muzikusu, visí ve vysílací místnosti Rádia Beat a taky v Londýně.

Jaké máš plány do budoucna? Myslím profesní i soukromé.

Netroufám si spřádat nějaké velkolepé a ambiciózní plány, ale vzhledem k tomu, že za chvíli, tedy 11.9.2011, to bude přesně 10 let, co se tomuto specifickému fotografickém počínání věnuji, dostal jsem nabídku na vydání jakési retrospektivní publikace. Kniha je zatím ve fázi příprav a tak zatím můžu prozradit, že by měla obsahovat jakýsi reprezentativní průřez mojí tvorbou, přičemž pracovní název je Z ROCKOVÉHO POLOSVĚT(L)A. Doufám, že dílo dotáhneme do konce a že se bude líbit.

Děkuji za rozhovor, matii

Taky děkuju a přeju Vašemu webu hodně příznivců.


Jiří Rogl:

Z rockového polosvět(l)a

Tuzemští rockoví fanoušci si možná pamatují Jirku Rogla jako bubeníka, textaře a autora původní tvorby řady našich rockových kapel. Avšak současní rockoví příznivci si ke jménu Jiří Rogl automaticky dosadí fotoaparát. Jiří je totiž jeden z našich nejlepších rockových fotografů.
Je to přesně deset let, konkrétně 11. září 2001, kdy Jirka nafotil první koncert. Od tohoto nechvalně proslulého dne jste jej mohli vidět na stovkách koncertů, festivalů a dalších nejen rockových akcí. S jeho fotografiemi se setkáte v různých magazínech zaměřených na hudbu, webových portálech a také na domovských stránkách mnoha světových skupin, které si jeho snímky daly nejen do svých fotoalb, ale některé rovnou na titulní strany. Jiří rovněž nafotil obaly a booklety desítkám skupin a za sebou má také několik úspěšných autorských výstav. Po mnoha letech se Jiří Rogl vrátil k hudbě a společně s novinářskými kolegy Tomášem S. Polívkou a Iljou Kučerou ml. příležitostně hraje v bluesrockovém triu The Critics. Je to tedy deset let, co Jirka poprvé profesionálně cvaknul spouští, a tak společně s vydavatelstvím Alfedus Music nachystal exkluzivní plnobarevnou dvousetstránkovou fotografickou publikaci s názvem Z rockového polosvět(l)a, která zachycuje nejen jeho nádherné snímky, ale nabízí prostřednictvím Jirkových poznámek vzpomínky na nezapomenutelné koncerty a muzikanty. Zcela první tuzemskou knihu věnovanou koncertním fotografiím pokřtí Honza Kirk Běhunek, leader českobudějovické skupiny Seven. Zároveň představí kapelu ve velmi neobvyklé unplugged verzi a Seven pokřtí nové album Freedom Call, takže se mají všichni návštěvníci na co těšit. Stane se tak v novém rockovém klubu Exit-Us (Sokolovská 195, Praha 9) ve středu 12. října od 18 hodin. Součástí programu bude nejen hudba, ale i menší výstava Roglových fotografií a autogramiáda. Více informací najdete na:

www.alfedusmusic.cz
www.alfedus.cz
www.sevencz.com
www.rock-on-stage.com


zpět
Rozhovor přečten: 3257x         Autor: