Whiplash ... Články ... Profily
Nejnovější

Recenze:
ASMODEUS
MALIGNANT TUMOUR
MORTIFILIA
TERROR
NASTY RATZ

Recenze - live:

CANNIBAL CORPSE
HARLEJ
BASINFIREFEST 2014
HARLEJ

Rozhovory:
IMODIUM
NASTY RATZ
ABRAXAS
TONDA RAUER
D.O.P.

Články:
FESTIVALY A ROZHOVORY
BRUTAL ASSAULT TOUR 2012
ČERNÁ DÍRA XXXII.
ČERNÁ DÍRA XXXI.
VZPOMíNKY NA VADER

Nejčtenější

Recenze:
MASTURBACE
24.10.2006 | 16418 x
CALES
22.10.2006 | 13897 x
HARLEJ
05.10.2006 | 13421 x
HARLEJ
29.10.2006 | 13327 x
FORGOTTEN SILENCE
22.08.2006 | 13311 x

Recenze - live:
NOC PLNÁ HVĚZD
03.08.2006 | 34321 x
ARAKAIN, PANDEMIA
25.12.2006 | 14352 x
KORPIKLAANI a další
08.11.2006 | 14202 x
BRAINWASHING FEST
04.05.2006 | 14188 x
SSOGE, ENDLESS
24.01.2007 | 13897 x

Rozhovory:
MILOŠ "DODO" DOLEŽAL
06.11.2006 | 17472 x
HARLEJ
31.10.2006 | 17437 x

Články:
MASTERS OF ROCK 2007
13.01.2007 | 15713 x
ČERNÁ DÍRA XXIX.
18.12.2007 | 14655 x

 Whiplash
Počet recenzí: 1705
Počet recenzí-live: 235
Počet rozhovorů: 230
Počet článků: 98
Počet skupin: 1071
Počet odkazů: 92
SYMPHONY X
Poslové žáru



     V chrabrost a houževnatost oděná skvadra SYMPHONY X, jejíž rodnou hroudu bychom nalezli v americkém New Jersey, zůstávala, pokud se zájmu naší široké tvrděrockové veřejnosti týče, žel až do nedávna tak trochu a neprávem takřka upozaděna. Dokonce i u samotných přívrženců progressive-metalového žánru. A ruku na srdce, též rockový a nyní navíc webový magazín Whiplash jí do teďka nějaké ty řádky zůstával dlužen. Tedy ne že bychom si nebyli vědomi jejích prvotřídních kvalit, ale tak nějak nám to stále z nejrůznějších příčin nevycházelo. U výtečné příležitosti jejího v pořadí již pátého alba, jež se objevilo na podzim roku 2000 a které autora těchto slov nesmírně zaujalo, načež jej od té doby sjíždí prakticky neustále, onen neutěšený stav tímto napravujeme. A věřte, činíme tak věru rádi, neboť popředí sledovanosti, do něhož se u nás tihle metaloví symfonikové pomalu ale jistě prodírají, je jim dopřáváno více než po zásluze.

     Možná se to stalo v průběhu mžiku, možná také ne. Proměna hvězdné galaxie, jež má přetrvat, se udála snad rychleji, než stačil člověk mrknout. Z prog-metalového souhvězdí se náhle odštěpil kus hmoty a utvořil stále více se rozjasňující hvězdu. Ty úlomky patřily leckam, ale spojily se s nevyhnutelností, jakoby je navzájem přitahovaly magnetické síly. Slily se v celek, v pulsující žhavý zárodek nové hvězdy. Od těch časů se rozhořívá stále jasněji a celé souhvězdí, do něhož patří, se vůkol zachvívá…

      Inu, jsou tu. Zplna. S perně vydobytými a nyní už také neotřesitelnými pozicemi na scéně melodického tvrdého rocku.

Romeo a Julie

aneb byl jednou jeden kytarista...

      Poslyšte další z pravdivých příběhů o pravé lásce, jež však oproti paralele v podobě jisté hispánské legendy zdramatizované perem Shakespeareovým nezůstala nenaplněna. O hlubokém citovém vztahu mezi jistým rockovým bohatýrem jménem Romeo a sladkodřevěným stvořením z nejkřehčích, jemuž je oním bohatýrem hráno na strunu a kterému říkejme nějak neotřele, třeba Julie. Ale kdeže, co to plácám, nejčastěji je jí říkáno ESP, Fender či Ovation. Michael Romeo se však do své věrné družky kytary zamiloval až v pro její vrcholové ovládnutí relativně pozdním věku, totiž když počal svou náklonnost zužitkovávat, bylo mu už čtrnáct let. Avšak již o pět let později se spolu s ní stal finalistou prestižní, celonárodní kytarové soutěže Sam Ash Music Store. Měl na čem budovat svůj styl, neboť zdroje jeho vlivů byly v oněch časech už nepřeberné a sahaly od kytarových gerojů Steva Vaie, Yngwieho Malmsteena, přes Ala DiMeolu, Johna Williamse, Franka Zappu, až po klasika z nejklasičtějších, Johana Sebastiana Bacha. V roce 1994 zúročil náš romanticky založený rek materiál, který nashromáždil pro vlastní počin, ve vlastní produkci a mixu natočenou sbírkou pod názvem The Dark Chapter. Romeo se na ní prezentuje jako multiinstrumentalista, zde více než cokoliv jiného jako nadmíru zdatný a vyzrálý kytarista, mimo jiného hojně využivající styl tzv. trylkování (nikoliv prvoplánovaného a samoúčelného pidlikání), a také jakožto všestranně schopný studiový mág. Jeho dalším dílem je totiž kromě autorství zastoupených instrumentálních kompozic také veskrze veškerá instrumentace, kdy se tedy kromě hraní na elektrické, akustické a basovou kytaru Michael nádavkem postaral o využití kytarového syntetizéru, o naprogramování a následné užití bubenického automatu a o hru na klávesové nástroje. Tedy až na vlastní strhující přepis velkolepého Paganiniho Koncertu B moll, který jakoby měl za úlohu zdůrazňovat Romeovu přirozenou a takto zdravou muzikantskou ctižádostivost. V něm svým umem hry na klávesové party, z pohledu jeho klasické hudební erudice zcela pochopitelně, posloužil Michael Pinnella a zde se možná rýsuje onen zárodek formace SYMPHONY X, neboť se jednak jmenovaný stal jejím klávesistou a druhak se všeobecně traduje, že právě počin The Dark Chapter byl tím rozhodujícím krokem pro její zrod. Romeo je věru neuvěřitelným hráčem, jehož neoklasický styl dává ponejvíce vzpomenout na Y. Malmsteena, ale pyšní se svým vlastním identifikovatelným hráčským podpisem, jenž ho zjevně odlišuje od jiných jeho kytarových souputníků. Získal nespočet ocenění v nejrůznějších kytarových magazínech celého světa, zrealizoval instruktážní kytarové video The Dark Guitar, když si hned od roku 1994 počal získávat renomé také jako vedoucí člen kapely, kterou se na tomto místě zaobíráme.

Siločáry smyslnosti

     Už v srpnu roku 1994 nakráčela čerstvě vytvořená sešlost SYMPHONY X, kterou kromě Romea a Pinnelly dále tvořili zpěvák Rob Tyler, basista Thomas Miller, jenž s Romeem hrával již předtím při nejrůznějších koncertních štacích, a bubeník Jason Rullo do studia, aby zde zatím toliko pro japonský hudební trh pořídila názvuprostou prvotinu. Ta se v zemi vycházejícího slunce, kde okamžitě zapůsobila a získala si velkou oblibu, objevila v prosinci stejného roku, přičemž Evropa si na něj musela počkat bezmála ještě dva roky. Už ta dala jasně na srozuměnou, že s názvem skupiny to nebylo jen tak, neboť byla demonstrací umně sestavené skládanky melodického a technicky laděného heavy metalu a vlivů orchestrální muziky v cyklické sonátové formě. Ono to s tím názvem bylo vůbec zajímavé. V časech tvoření kompozic pro debut neměla naše družina ještě název, přispěchal s ním však záhy Pinnella, jenž nadhodil slůvko Symphony, právě z toho důvodu, že mu připadalo jako nejvhodnější k právě vznikající hudbě zahrnující přehršli symfonických vlivů. Zbytku kapely se ono slovo zalíbilo, ale všichni tak nějak cítili, že mu ještě cosi chybí. A na světě byl onen přídomek X jako symbol něčeho tajemného či záhadného, chcete-li. Prvopočin Romeovců nebyl vůbec zlý, v náznacích byl ale do určité míry sužován nedotaženou produkcí, o kterou se kluci tehdy možná velikášsky postarali sami. Chtělo to spíše svěřit tento nelehký úkol alespoň napoprvé někomu mnohem zkušenějšímu. Hovořme tedy spíše o jakémsi čase hledání, objevování a nalézání sama sebe. Při přestavbovém prosívání vzápětí ale katrem ne a ne propadnout vokalista Rob Tyler, s nímž nebyla zbývající část skupiny příliš spokojena víceméně pro jeho odlišný názor na následující hudební směřování. Vzájemné neshody vyvrcholily na počátku 95. roku, kdy se počal rýsovat záměr dalšího opusu. Uprostřed jeho nahrávání byl pro něj bleskurychle angažován mnohem kvalitnější pěvec Russell Allen, který tak skvěle napěl počin The Damnation Game a zůstal natrvalo. Jeho majestátně vokální harmonie a klasické vysoké polohy pomohly popostrčit rozhraní mezi danou progresivně a symfonicky metalovou muzikou o nějaký ten krůček kupředu. Reakce fanoušků skupiny, žánru a taktéž odborné rockové veřejnosti byly bombastické a kapela se pomaloučku vloudila do celosvětového pozitivního vědomí.

Sžíravá vášeň

      Ke konci roku 1996 začínalo být v táboře formace a jeho blízkém okolí víceméně jisté, že další studiový komplet svého předchůdce se vší pravděpodobností předčí a pravdou je, že The Divine Wings Of Tragedy to skutečně dokázalo. Zatímco "dvojka" ještě vykazovala škálu vlivů epigonské povahy, další album už ukázalo cestu mnohem méně eklektickou, ba přímo svojskou. Však se mu také poté, co zde ohromně okouzlilo, co se jenom okouzlit dalo, dostalo ocenění v mnoha evropských renomovaných rockových tiskovinách. Kritici v nich nešetřili slovy chvály, přičemž se onen titul pohyboval v albových žebříčcích na vysokých příčkách a ve čtenářských anketách se posléze jméno SYMPHONY X objevovalo čím dál tím častěji. Není vskutku divu, neboť úplně postačí poslechnout si úchvatnou dvacetiminutovou titulní kompozici či nadmíru působivou skladbu The Accolade, aby člověk pochopil, proč kolekce The Divine Wings Of Tragedy putovala přes pulty jen japonských hudebních shopů bratru více jak stotisíckrát. V celosvětovém měřítku se stala jednou z nejlepších za rok 1997 v oblasti daného hudebního žánru a její autoři byli posléze zahlceni nabídkami nejrůznějších koncertních akcí. Další výtvor Twilight In Olympus byl pokračováním nastoleného trendu a skupina po jeho emisi překročila Atlantik, aby absolvovala velkolepé evropské turné, kdy jí v Anglii, Německu, Holandsku, Švýcarsku, Itálii či Francii byli předkapelou Angláni Mindfeed. Získala tak na starém kontinentu celé legie svých dalších fans, když ještě předtím, v září a říjnu 1998, se jí totéž zdařilo doma v USA, kde odjezdila šňůru se stylově spřízněnými Without Warning. A to i navzdory skutečnosti, že čtvrté album utrpělo určitou mírou nedotaženosti, kterou skupina omlouvá neustálým tlakem, kterým na ní vyvíjela její japonská vydavatelská firma ve snaze, aby desky vycházely v co možná nejmenších časových odstupech. Onen nejmenovaný label již neexistuje, pročež se družina v zemi samurajů promptně zadrápla u Toshiba - EMI Limited. V Evropě vydává newjerseyské kvinteto pod renomovanou značkou InsideOut Music, která, jak známo, sdružuje ve svém nabídkovém katalogu nepřebernou plejádu prog-art rockových seskupení vlastních, jako jsou třeba TransAtlantic, The Flower Kings, Pallas, Iluvatar, Mastermind nebo Spock's Beard, a přirozeně také power, prog či speed metalových družin, jako jsou příkladně Planet X, Vanden Plas, Enchant, Xen, Platypus, již zmiňovaní Mindfeed či Without Warning, Threshold, Poverty's No Crime, Digital Ruin, Pain Of Salvation, Tiles, Seventhsign, Eldritch, Magnitude 9, Ian Parry's Consortium Project, nebo také Devin Townsend, a také toliko distribuovaných, příkladně Concerto Moon, Abraxas, Arena, IQ, Ivory Tower, Lana Lane, Patrick Rondat, Pendragon, Shadow Keep, anebo Vanishing Point. . Tudíž, jak vidno, jsou SYMPHONY X pro starý kontinent v těch nejlepších rukách. Alespoň mně se to tak jeví. Ke cti InsideOut Music budiž nádavkem přičtena ta pozitivní skutečnost, že v roce 1997 sáhli tito po reedici nebo charakterem spíše po evropské emisi Romeovy sólovky The Dark Chapter.

Brána ohně

      Onen pres, o němž už tu byla řeč a který programově tlačil pětici jako malé boty, měl za následek, že na její desky nemuseli fanoušci příliš dlouho čekat, avšak se svým prozatím posledním produktem V (The New Mythology Suite) si tato dala načas trochu více. Vyplatilo se. Po případnéých náznacích nucené uspěchanosti je veta a z poslechu mám pocit, že delší odmlka byla zapříčiněna ponejvíce tím, že kapela si chtěla dát opravdu záležet. A dala. Vyštafírovala se namouduši brilantně, počítaje v to i citlivou produkci páně Romea a Erica Rachela, a výsledkem je excelentní, v její historii první koncepčně zaměřené dílo. Dalšími důvody pro někoho nezvyklé prodlevy mohly být též ty skutečnosti, že soubor hledal nového japonského vydavatele a také baskytaristu, když Thomase Millera přestalo jeho stojaté řemeslo interesovat. Jeho náhradou se tak stal Michael Lepond a jeho kolegové si jej nemohou vynachválit jak po instrumentální tak lidské stránce. Rovnocennou složkou hudby jeví se mi být na aktuálním počinu texty, které však, jak sama vypověděla, nemínila skupina jen tak mýrnyx týrnyx opatřit "nějakou" muzikou. Jak už pozoruhodný přebal opusu vypovídá, jeho ideou je věčný a urputný zápas mezi dobrem a zlem. S tím, že celým tím fantaskním příběhem vykreslovaným ve frenetické atmosféře, jež se zainteresovaným protagonistům povedla zachytit vskutku mistrně, procházejí v popsaném duchu dvě takto odlišné postavy. Vše se odehrává v prostředí bájné Atlantidy, proto onen podtitul Nová mytologická suita, když předtím Michael Romeo nastudoval snad vše, co bylo o ní a o starověkém Egyptu k dispozici. Však také orientálními vlivy opentlená kyprá kompozice Egypt je v mém vnímání vrcholem kompletu, poněvadž snad ze všech zastoupených kusů, z nichž pět jsou instrumentální intra či intermezza, je nejvíce nabitá šarmantně zaranžovanými mnohovrstvými vokálními linkami. Z alba se linou záchvěvy klasické vážné hudby snad ještě ve větším měřítku, než tomu bylo u jeho předchůdců, avšak sama formace cítí tuhle svou muziku spíše jako filmovou, a mně při hlubším zamyšlení napadá, že takhle pregnantně jí vlastně lze taktéž chápat. Na každý pád však slyšte právě klasikou načichlé, rozkošatělé "progresárny" Communion And The Oracle či Rediscover nebo také v případě Romeovy persony stále neodmyslitelně malmsteenovsky podjaté, půvabné ale také vysoce temperamentní The Bird - Serpent War a Evolution. Ale vůbec nejlépe uděláš, vážený čtenáři, když si onen majstrštyk poslechneš globálně, protože kdo neslyšel, ten uvěří, pokud vůbec, jen ztěžka. Dojdeš tak vrcholu v oblasti rozmáchlého spojení symfonického a progresivního metalu, ačkoliv ne až tolik sofistikovaného, jak to předvádí řada jiných žánrových soukmenovců. Od těch se podstata dělných SYMPHONY X znatelně odlišuje. Oni neúnavně hájí své hledačství silné řeči - výpovědi v okamžicích silných citů, aniž by přitom na odiv stavěli instrumentační gradaci v míře pro leckoho nezdravě nepřijatelné. Takto přilévají svůj olej do už tak vysoko sahajících plamenů naplno hořící vatry osvětlující říši honosného, aristokratického rocku. Ke vstupu do ní je definitivně opravňuje glejt minimálně markraběcí.

Základní diskografie

Symphony X (japonská edice) 1994
Symphony X (evropská edice) 1996
The Damnation Game 1995
The Divine Wings Of Tragedy 1997
Twilight In Olympus 1998
V (The New Mythology Suite) 2000


Související diskografie Michael Romeo (feat.: Michael Pinnella):

The Dark Chapter 1994
The Dark Chapter 1997 (reedice - evropská edice)

Odkaz:
http://www.symphonyx.com



zpět
Článek přečten: 5298x         Autor: Vratislav Šantroch