Whiplash ... Články ... Profily
Nejnovější

Recenze:
ASMODEUS
MALIGNANT TUMOUR
MORTIFILIA
TERROR
NASTY RATZ

Recenze - live:

CANNIBAL CORPSE
HARLEJ
BASINFIREFEST 2014
HARLEJ

Rozhovory:
IMODIUM
NASTY RATZ
ABRAXAS
TONDA RAUER
D.O.P.

Články:
FESTIVALY A ROZHOVORY
BRUTAL ASSAULT TOUR 2012
ČERNÁ DÍRA XXXII.
ČERNÁ DÍRA XXXI.
VZPOMíNKY NA VADER

Nejčtenější

Recenze:
MASTURBACE
24.10.2006 | 16418 x
CALES
22.10.2006 | 13897 x
HARLEJ
05.10.2006 | 13421 x
HARLEJ
29.10.2006 | 13327 x
FORGOTTEN SILENCE
22.08.2006 | 13311 x

Recenze - live:
NOC PLNÁ HVĚZD
03.08.2006 | 34321 x
ARAKAIN, PANDEMIA
25.12.2006 | 14352 x
KORPIKLAANI a další
08.11.2006 | 14202 x
BRAINWASHING FEST
04.05.2006 | 14188 x
SSOGE, ENDLESS
24.01.2007 | 13897 x

Rozhovory:
MILOŠ "DODO" DOLEŽAL
06.11.2006 | 17472 x
HARLEJ
31.10.2006 | 17437 x

Články:
MASTERS OF ROCK 2007
13.01.2007 | 15713 x
ČERNÁ DÍRA XXIX.
18.12.2007 | 14655 x

 Whiplash
Počet recenzí: 1705
Počet recenzí-live: 235
Počet rozhovorů: 230
Počet článků: 98
Počet skupin: 1071
Počet odkazů: 92
HEAVEN AND HELL
Lest přímo ďábelská



Prolomit vlny

     Všeobecně je známo, že druhá polovina 70. let minulého století přinesla tehdy už celosvětově proslaveným birminghamským Black Sabbath zhusta veliké problémy. Čarovně nezaměnitelný riffmaestro Tony Iommi (celým jm. Anthony Iommi, nar. 19.2.1948), jež byl pochopitelně autorem většiny skladeb skupiny, začal ve větší míře inklinovat k techničtějšímu pojetí a celkové promyšlenosti hudebního materiálu, což se však dostávalo do rozporu se syrovým tvůrčím náhledem Ozzyho Osbournea. Situace v kapele byla napnutá jako struna „e“, jenom zabrnkat, a tuto atmosféru řešil a zvládal každý z tehdejších členů tak nějak dle vlastního naturelu. Vždy a ve všech ohledech perfekcionista Tony neustával v tvůrčí činnosti, tedy v psaní nových písní, v duchu jasné skutečnosti, že Iommi a Black Sabbath doslova a do písmene jedno tělo a jedna duše jsou, s čímž žádný problém neměli ani baskytarista Geezer Butler (vl. jm. Terry Butler, nar. 17.7.1949) a bubeník Bill Ward (vl. jm. William Ward, nar. 5.5.1948). Osbourneovi ale počala jeho přepnutá citlivá struna praskat, načež jeho psychické problémy a těžká oddanost démonům zvaným alkohol („… teklo mu to ušima ven…“, vzpomíná po letech Iommi na průběh pobytů v nahrávacích studiích) a drogy samozřejmě nikterak nepřidaly na úrovni tehdy natočených alb. Traduje se, že v časech prací na opusu „Never Say Die!“ (vyšlo 1978) byl Ozzy často k nenalezení, a když už někdy a někde nalezen přeci jenom byl, tak totálně v bezvědomí. Výsledkem toho všeho byl nakonec na sklonku roku 1979 Ozzyho druhý odchod z kapely (poprvé se tak stalo v listopadu 1977). Všechny zúčastněné zraky se následně stočily k Iommimu, jenž se vzápětí ocitl v po všech možných myslitelných stránkách trýznivě nezáviděníhodné pozici. Musel se probrat neuvěřitelným množstvím nabídek služeb nejrůznějších pěvců, načež tím vyvoleným se nakonec stal Američan Ronnie James Dio (vl. jm. Ronald Padavona, nar. 10.7.1949). Ten po svém odchodu z Blackmoreových Rainbow,(podíl na třech studiových a pěti živých albech), kam v roce 1975 nastoupil z formace Elf (podíl na třech studiových albech), koketoval s myšlenkou na založení svého vlastního bandu, avšak nakonec se tedy rozhodl stát se jedním ze Sabbatů. Tak se seběhlo poprvé, že z Tonyho sešlosti se nakrásně stalo těleso britsko-americké. Mnoho pravověrných sabbathovských přívrženců tento fakt, jakkoliv je Dio technicky nesrovnatelně vyzrálejší pěvec než Ozzy, nemohlo ustát a svůj zájem tak soustředilo spíše na Ozzyho novou záležitost s názvem Blizard Of Ozz. V historii Black Sabbath se takto počala psát dlouhá kapitola o zmítání se v personálních a jiných otřesech, kdy se ale Tony prostě uměl chopit každé příležitosti využití vlastní pověsti k získání si pro své účely těch nejuznávanějších jmen. Zkrátka nastala doba hledání, vzestupů a pádů a podobně. Co ovšem nelze nijak přeslechnout a popřít je, že zásluhou nebývalé Iommiho riffové práce a jeho neskutečného hudebního citu k vlastnímu celkovému odkazu šlo za všech okolností o Black Sabbath. Období odstartované rokem 1980 a trvající, dejme tomu, nějakých sedm let je v kariéře oné legendární a kultovní formace označováno za víceméně rozkolísané, avšak bylo by vrcholně nespravedlivé přehlížet skutečnost, že díky Iommiho nezměrné pracovitosti a zatvrzelosti se nikdy nic, pod čím byl podepsán on a jeho šarmantní kohorta, nevešlo do rozměrů laciného průměru.

Bod zlomu

     Strhující a v konečné fázi obrovsky úspěšný, i pokud jde o rozšíření fanouškovské základny, opus „Heaven And Hell“ (duben 1980) natočený ve floridském Miami pod produkčním dohledem Martina Birche byl pro kapelu jako živá voda a materiál na něm obsažený a nazpívaný Diem se povšechně ujal, načež též následné americké a japonské turné se setkalo s nebývalým ohlasem. Poté se však vystupňovaly alkoholové problémy bubeníka Billa Warda, pro jehož nutné nahrazení sáhla kapela po bývalém členu formací Rick Derringer (podíl na dvou studiových a jednom koncertním albu) a Axis (podíl na jednom studiovém albu), Američanovi Vinnym Appiceovi (vl. jm. Vinnie Appice, nar. 13.9.1957), jenž předtím nabubnoval ještě produkt „Volume“ kytaristy Raye Gomeze. Toho už ve věku devíti let učil hře na nátlučný aparát jeho starší bratr Carmine, v tom čase člen sešlosti Vanilla Fudge, později pak člen Cactus, KGB, King Kobra, Pearl, Blue Murder, Guitar Zeus, Mother’s Army, spoluhráč Jeffa Becka, Tommyho Bolina, Pata Traverse, Roda Stewarta, Ozzyho Osbournea, Teda Nugenta, Jana Akkermana, Anity, Tima Bogerta či Erica Carmena. Kolekce „Mob Rules“ (listopad 1981, obsahuje jednu z nejúchvatnějších kompozic o depresi s názvem „Falling Off The Edge Of The World“) nahraná v Los Angeles opět s Birchem sestavy Iommi – Butler – Dio – Appice předcházela velkému americko-kanadskému turné a koncertní sbírce „Live Evil“, ale také pomalému, leč jistému vyostřování narůstajících rozporů mezi opoziční frakcí tvořenou Ronniem a Vinnym a Tonym a Geezerem na straně druhé. Na přetřes přišlo především vzájemné obviňování, že jednou Iommi potají upravil mix nahrávky „Live Evil“, aby zvýraznil zvuk své kytary, poté že to byl zase Dio, kdo se potají vkradl do studia, aby na nahrávce vytáhl svůj zpěv, a tak dále a tak dále. Dio (1983): „Nakonec to nebyla žádná sranda, všichni si navzájem nadělali příliš mnoho podrazů.“ Iommi (1983): „Ve Státech se Dio choval jako malej Hitler. Má skvělej hlas, ale nakonec převážily osobní konflikty.“ Výsledkem byl odchod Dia, který následně hodlal dosíci naplnění snů o vlastní kapele, do níž promptně přetáhl i Appiceho, jenž mu až na nějaký ten výkyv zůstal věrný dodnes.

Mezičas mezi poryvy

     Ronnieho na krátkou dobu a jedno album nahradil Ian Gillan, avšak není vůbec bez zajímavosti, že v roce 1991 byl jeho členstvem Iommi – Butler – Dio – Appice onen věroučný řád hardrockových rytířů nakrásně obnoven, načež se objevila deska „Dehumanizer“. To pak přivedlo jmenované na pódia věhlasných koncertních podniků Monsters Of Rock. V mezičasech jednotliví členové zde popisované čtveřice pracovali na lecčems, kdy Tony přirozeně, neúnavně a srdnatě tlačil dál tu káru s poznávací značkou Black Sabbath, a to za účasti dlouhé řady nejrůznějších muzikantů, načež pracoval také na projektech se svým přítelem Glennem Hughesem (opus „Fused“ /2005/, „Star Of India“ /1985/ nebo „Eight Star“ /1986/) a v roce 2000 vydal za účasti celé řady hostů svou čistě sólovou bezejmennou desku. Ronnie se oddával vlastní kariéře se svým stejnojmenným souborem (k dnešnímu dni čítá jeho diskografie na deset studiových, čtyři živá alba a jedno koncertní minialbum), Geezer si nadvakrát zahrál s Ozzym Osbournem (počiny „Just Say Ozzy“ a „Ozzmosis“), vydal alba „Plastic Planet“ (1995) a „Ohmwork“ (2005) své maximálně moderně pojaté formace G//Z/R a totéž zopakoval v případě počinu „Black Science“ (1997) tělesa Geezer. Vinny krom šesti studiových a jednoho koncertního alba sešlosti Dio nabubnoval produkt Bruzer „Round 1“ (1982), WW III. (1990), War & Peace „The Flesh And Blood Seassions“ (1999), Lana Lane „Project Shangri-La“ (2001), Mark Bowle „The Edge Of The World“ (2002), Erik Norlander „Music Machine“ (2003), Powerzone Project „Dinosaurus“ (2005) či 3 Legged Dogg „Frozen Summer“ (2006).

Bouře se vrací

     Už tenkrát v roce 1983, po problémech, jež nastaly mezi Iommim a Butlerem na jedné straně frontové linie a Diem a Appicem na straně opačné, nikdo nevěřil, že by se tahle sestava mohla ještě někdy sejít, leč už v roce 1991, jak popsáno výše, se tak přeci jenom stalo. Ale ruku na srdce, nadál by se někdo i po jejím druhém rozchodu, že se sejde do třetice všeho dobrého? Maximálně tak v těch úplně nejbujnějších představách. No a vidíte, neuvěřitelné, v co si jeden už ani doufat netroufal, se přeci jenom stalo skutkem. Ale bylo to trošku komplikovanější. V loňském roce totiž Tony Iommi potvrdil reinkarnaci čtveřice Iommi – Butler – Ward - Dio, poté, co si už i vrabci na střeše šuškali o tom, že Tony s Ronniem makají na nových skladbách, které mají obohatit výběrovou, příznačně pojmenovanou kolekci „The Dio Years“. Nakonec se na ní objevily novinkové songy tři, a to „The Devil Cried“, „Shadow Of The Wind“ a „Ear In The Wall“, přičemž na předcházejícím singlu se kompozice „The Devil Cried“ objevila ještě ve verzi radio edit. Asi úplně poprvé veřejně promluvil o nových plánech Ronnie, a to při slavnostním udělování cen britského časopisu Classic Rock, odkud si odnesl ocenění Metalový guru. Zatím prý není v plánu nové album, vše se soustředí na velké celosvětové turné, jehož součástí bude též vystoupení na anglickém festu Monsters Of Rock. Každého asi napadne, proč se oni čtyři pánové zřekli zavedeného a blyštivě se skvoucího názvu Black Sabbath, nicméně důvod je ve své podstatě nakonec zcela prozaický a logicky pochopitelný. Nechtěli se zkrátka dostat do konfliktu s Ozzym Osbournem, který je od druhé půlky 90. let oficiálním členem kapely a který, jak známo, nikdy nemohl vystát Dia v řadách Black Sabbath, přičemž vzájemná nevraživost obou pánů zdá se být nevyzpytatelná také v dobách dnešních. Vždyť stačí upomenout se na fakt, že hlavní příčinou Diova druhého odchodu z BS v roce 1992 byla vyhlídka, že by kapela měla předskakovat právě Osbourneovi. Tedy rozohněný Ronnie tehdy odmítl stát na jednom pódiu s člověkem, jenž pro něho měl pouze projevy výsměchu (ačkoliv kdysi rozčertěný Ozzy Diovy nepopíratelné hlasové kvality nakonec připustil, ačkoliv když předtím se otíral o jeho problémy s výškami). No a když se k tomu přidají nebývalé schopnosti madam Sharon Osbourneové, inu, komu by se chtělo vrhat se pod takto rozjetý buldozer nebo přinejmenším obdržet balíček nevábně obsahující exkrement, že? Zkrátka když sestava výtečného opusu „Heaven And Hell“, tak proč ne eponymní jméno kapely, ne? Mohlo by se zdát, že ze strany čtveřice jde i tak o hazard, když za svůj zvolila jiný název než Black Sabbath, avšak nad slunce je jasné, že myšlení této pro někoho supergroup, v očích jiného třeba all stars teamu či ve smýšlení dalšího příznivce sestavy snů se může směle ubírat v takovém smyslu, že věrní fanoušci Black Sabbath jako takových si tu svou formaci vždy najdou, ať se zove jakkoliv a nachází kdekoliv. Možná trochu zmatku do věci by následně mohlo vnést případné naplnění úvah o tom, že by se mohla také odehrát kratší koncertní trasa Black Sabbath včetně Ozzyho. Avšak co snad ani sám čert nemohl chtít (na žádný pád to není myšleno tak, že bych chtěl sebeméně jakkoliv snižovat Appiceův um), objevila se komplikace v podobě takové, že Bill Ward v loňském listopadu oficiálně vyhlásil, že se k Iommimu & spol. nakonec nepřidá. No a tak se stalo, že sestavu doplnil Vinny Appice, který ani nijak zvlášť neváhal, neboť: „Totálně mě uchvátilo, když jsem slyšel ony nové písně. Jsou maximálně sabbathovské, zlověstné, tvrdé, ale také současné. Ronnie pro ně stvořil zabíjející melodie, vokály a texty, načež vše do sebe náramně zapadlo. Slyšel jsem i původní verze s bicím automatem, ale jakmile jsme přidali bicí skutečné, vše tak dostalo své místo a skladby nabraly na opravdovosti.“ Jediné, co se tedy personálně liší od let 1981 - 1982 a 1991 - 1992, je jméno s formací vystupujícího a tak nějak vždy neoficiálního člena souboru - klávesisty, kdy namísto Geoffa Nichollse je to nyní Scott Warren.

Černá výprava

     Ať tak či onak řeč se tu de facto neustále točí okolo Black Sabbath, o kapele, které skrze svou nekompromisně tvrdou, hutnou a tajemnou hradbu zvuků bezesporu plně přináleží pozlacený piedestal rockové muziky. Svou životní filozofií byla vždy nakloněna mystickým náladám a nejrůznějším kultům, což se samosebou projevovalo a projevuje taktéž v textech jejích skladeb. Černý kníže hard rockové kytary Tony Iommi, všeobecně považovaný za otce heavy metalu, je též znamenitým skladatelem s přídavkem směřování k bluesovému systému pěti tónů, čehož snad nejzářnějším příkladem je zmiňované dílo „Heaven And Hell“, ale nadevším je skutečným mistrem riffů par excellence. Je levoruký, ale větší pozoruhodností u něho je to, že má poněkud obroušené, tedy nezvykle citlivé konečky prstů, a proto ten nalakovaný hmatník jeho černé kytary Gibson a proto též ony „náprstky“ na prstech jeho pravé ruky, což dodává jeho kytarové hře onen charakteristicý a nezaměnitelný zvuk. Je obrovskou celebritou rockových dějin, která spolu s Jimmym Pagem a Ritchiem Blackmorem spolutvoří hardrockový kytarový triumvirát. Ronnie James Dio je malý svou postavou leč velký svým hlasem (svůj životní výkon dle mého vyloženě osobního názoru podal ve skladbě „Stargazer“ nacházející se na albu Rainbow „Rising“), a jakkoliv se o něm po lidské stránce tlachá ledaccos nehezkého, náleží mu čestné místo mezi těmi nejvyvolenějšími na samotném vrcholu cechu tovaryšstva pěveckého a kompozitorského. Rovněž on patří mezi největší osobnosti světového hard rocku, stejně tak jako Geezer Butler a Vinny Appice, kteří jsou zrovna tak oslnivými muzikanty, přičemž jsou považováni za jednoho z největších baskytaristů resp. bubeníků na poli tvrdého rocku. A všichni do kupy byli skvělí tehdy a jsou skvělí i teď. A to nade vší pochybnost rovněž koncertně, o čemž bude možné se přesvědčit na vlastní receptory, neboť v pondělí 25. června vystoupí věru charismatická čtveřice HEAVEN AND HELL v pražské T-Mobile Aréně. A vzhledem ke skutečnosti, že hned v den následující svou současnou podobu představí v pražské Sazka Aréně Ozzy Osbourne, bude mít věrný fanda Black Sabbath, který se nebude ohlížet na cenu za dublovanou vstupenku na své modly ve dvojím provedení, jedinečnou příležitost srovnání. Tedy kterak zní naživo sabbathovské klasiky v podání jejich neodmyslitelné součásti, kterou je Ozzy, avšak s kytarou Zakka Wyldea, a totéž v provedení sice Diově, avšak s beze zbytku originální kytarou Tonyho Iommiho. Jasné je, že sabbathovské klasiky v obou případech zazní. Takovou menší domácí předochutnávkou může nám být krom již zmíněného živého záznamu „Live Evil“ také čerstvě vydaný koncertní počin „Live At Hammersmith Odeon“ zachycující, kterak pánové Iommi, Butler, Dio a Appice zněli (zde konkrétně při vystoupení v proslulém londýnském podniku Hammersmith Odeon) v rámci turné k opusu „Mob Rules“. Ještě si dovolím poukázat na fakt, jaksi zlehka připomenout, že se českému fandovi nakrásně naskýtá šance zažít v reálu Black Sabbath s jejich třetím zpěvákem, který s nimi kdy pořídil desku. Byli u nás už taktéž s Tonym Martinem a Ozzym Osbournem, takže by případně zbýval toliko Ian Gillan. Opus „Seventh Star“ (1986) nazpívaný Glennem Hughesem byl totiž, to pro upřesnění, v podstatě bratru první Iommiho sólovkou, jakkoliv vyšel pod hlavičkou Black Sabbath featuring Tony Iommi, k čemuž však došlo na komerční nátlak vydavatele.
     Tedy vzhůru do toho všeho, nadešel požehnaný čas hojnosti – hard rockového hodokvasu. Nebe a peklo se otvírají. To aby své poklady vydali.

Diskografie (oficiální počiny Black Sabbath týkající se názvu HEAVEN AND HELL)

Heaven And Hell 1980
Mob Rules 1981
Live Evil (live) 1982
Dehumanizer 1992
The Dio Years (kompilace, včetně tří nových skladeb) 2007
Live At Hammersmith Odeon (live) 2007

Odkazy:
http://www.black-sabbath.com
http://www.iommi.com
http://www.geezerbutler.com
http://www.ronniejamesdio.com
http://www.vinnyappice.com

KONCERT HEAVEN AND HELL SE USKUTEČNÍ 25.ČERVNA V PRAŽSKÉ T-MOBILE ARÉNĚ!!!


zpět
Článek přečten: 6626x         Autor: Vratislav Šantroch